GR 131: přechod Kanárských ostrovů, tentokrát přes Tenerife a El Hierro
Už v květnu jsme psali o cestě, která se koná s podporou španělské centrály pro cestovní ruch a všech Kanárských ostrovů včetně kanárského turistického patronátu Promotur. A dnes vám nabízíme další pokračování.
Jakub a Ivo, které můžete sledovat na FB nebo IG, už prošli Tenerife a El Hierro, a chystají se na poslední dva ostrovy. O těch budeme psát příště, ale pokud si přečtete minulý článek, zcela jistě uhodnete, o jaké dva zbývající ostrovy půjde. Ale vraťme se na ostrovy Tenerife a El Hierro, ten první je největším z Kanárských ostrovů a ten druhý zase nejmenším, pokud nepočítáme ostrůvek La Graciosa. A ponořme se do zážitků obou nadšených horalů a bloggerů, Jakuba Šolce a Iva Fikrleho.
Tenerife: mozaika kontrastů
Igueste de San Andrés → Los Cristianos, Celkem nachozeno 499,13 km, nastoupáno 19 597 m
Napsal Jakub Šolc.
Za svitu čelovek se noříme do hlubokého ticha tmavé noci. Po bivaku ve 3580 metrech nad mořem stoupáme k vrcholu. Vzduch je klidný, mrazivý, místy naředěný sírovým odérem fumarol. Když se obzor začne trhat prvními paprsky světla, Teide vrhne stín přes celé západní nebe. Přichází plácnutí s parťákem a radost. Ten okamžik, kdy se zastaví čas a víš, že právě tohle místo a tenhle moment jsou důvodem, proč vůbec existuješ. Pico del Teide (3715 m n. m.), nejvyšší hora Španělska, nás už podruhé chytá do pasti své svůdné krásy.
Za chvíli se za námi vyškrábe i nějaký německy mluvící turista, vytáhne telefon a několik minut s někým mluví a doslova do něj řve. Po pěti minutách už to nevydržím, jdu za ním a ostřejším tónem ho okřiknu: „Stay quiet! Be with the mountain.“ Tohle prostě fakt nedávám. Je to znesvěcení ticha, toho krásného momentu, kdy se chceš vnitřně spojit s horou, stát se dalším kamenem ve svahu a stínem vrženým přes oceán.
Všechny tři předcházející ostrovy měly jasný charakter: pekelně černé Lanzarote, vyprahlá okrová Fuerteventura, rozkvetlá a zelená Gran Canaria. Ale Tenerife, to je chiméra! Ostrov, který míchá kontrasty tak, že ti na jednom konci vzdušnou vlhkostí namočí všecko oblečení a na druhém ti do podrážek vpeče sopečný prach. Začínáme na severu v oblasti Anaga, kde se brodíme mlhou vavřínového pralesa zvaným laurisilva. Stromy jsou porostlé mechem, kapradí až do pasu, a vzduch voní deštěm, i když právě neprší. Veliké ještěrky skáčou přes stezku lemovanou dlouhými kaktusy, zelenými růžicemi aonia nebo impozantními dračinci.
Pak se ale ostrov převrátí. Na jihu se země rozevře do surové, prašné vulkanické pustiny, kterou jako náhrdelník obepíná pás borovic zvaný Corona Forestal. Borovice kanárské tu rostou v řídkých rozestupech, každá trochu jinak ohořelá, trochu jinak živá. Uprostřed se nachází gigantická, 16 kilometrů v průměru široká Caldera de las Cañadas, v níž se Pico del Teide společně se svým starším menším bráchou Pico Viejo tyčí jako dva nehybné obelisky. Mezi dávno ztuhlými lávovými proudy tu kvete červený zázrak jménem tajinaste rojo, považovaný za botanický symbol Tenerife. I když jsme museli kvůli uzavřeným úsekům trasu na Tenerife dvakrát měnit, podařilo se nám natáhnout přes celý ostrov 160 kilometrů dlouhou kontinuální linii a ještě si to velkolepým způsobem užít!
Říká se, že Tenerife má od každého Kanárského ostrova něco: trochu zeleně z La Gomery, trochu sucha z Fuerteventury, trochu sopečné magie z Lanzarote, trochu borovic z Gran Canarie. Je největší, nejvyšší a nejbohatší ze všech ostrovů. A přesto ti nikdy neukáže všechno najednou. Musíš si to odchodit.
El Hierro – ostrov ve tvaru srdce
Puerto de la Estaca → Punta de Orchilla, Celkem nachozeno 543,58 km, nastoupáno 21 567 m
Napsal Ivo Fikrle.
El Hierro. Nejmenší a nejzápadnější z naší sedmičky Kanárských ostrovů. Přijíždíme lodí do Puerto de la Estaca a po obědovém sedánku na lavičce v přístavu šplháme ostře do kopce. Všudypřítomné krásně kvetoucí kaktusy nejrůznějších druhů a velikostí. Monumentální Agave Americana s modrošedými masitými dva metry dlouhými listy s trny a květem, který nezřídka dorůstá do výšky a tloušťky telegrafního sloupu. Ale i desítky druhů Aeonia, endemitu Kanárských ostrovů. Každý ostrov má nějaké to svoje, v případě El Hierra je to překrásné Aeonium valverdense.
Potom co jsme vystoupali 650 metrů, třetinu výškových metrů, které nás tady čekají, přicházíme do Valverde. Ráno opět stoupáme do kopce a krajina se mění z tropické kanárské na krajinu s pastvinami a borovými lesy. Prastaré mohutné borovice porostlé mechem zahalené do příjemně chladivé mlhy, vůně jehličí, zpěv ptáků, bzučení včel. Neuvěřitelná atmosféra. Až se jednou budu chtít ukrýt před celým světem, půjdu právě sem.
Několik kilometrů jdeme po hraně tisíc metrů vysokého přírodního amfiteátru gigantických rozměrů El Golfo. Před 15 000 lety se tady uvolnilo asi 300 km³ materiálu, sklouzlo do oceánu a způsobilo vlnu tsunami, která následně zasáhla Karibik a východní pobřeží USA. Sedíme na okraji propasti a mlčky žasneme nad jejím dokonalým tvarem a šířkou. Milujeme tyhle přírodní procesy. Žasneme nad tím, jak jedna geologická událost změnila tvar ostrova.
Tuto cestu podporují:
