Pilatus, výrazný horský masiv u Lucernu, je všeobecně oblíbeným výletním cílem nejen kvůli úchvatným výhledům, alpské přírodě a snadné dostupnosti nejstrmější zubačkou světa, ale i kvůli věcem neviditelným, které se mohou skrývat ve vodách, mlhách, mracích a temnotě lidské imaginace.
Zubatý hřeben masivu Pilatus rozněcoval představivost obyvatel i návštěvníků Lucernu od nepaměti. A to tím spíše, že po horách se až do novověku pro zábavu nechodilo, nelezlo ani nelyžovalo. Nehostinné a těžko přístupné vrcholové partie Alp bývaly považovány za území tajemné a nebezpečné, jemuž je třeba se především vyhnout. Už třeba kvůli drakům.
Dračí doupě
V roce 1421 farmář jménem Stemplin z Neuenkirchu tvrdil, že spatřil draka, který letěl z Rigi na Pilatus a shodil při tom na zem dračí kámen. Jednalo se patrně o meteorit, každopádně však se věřilo, že kámen působí jako lék na řadu neduhů, včetně krvácení. Jiná verze hovoří o dracích, kteří roní léčivou krev. V průběhu 15. a 16. století byly takové jevy pozorovány dokonce i duchovními a lékaři a poměrně často očití svědci lucernským úřadům hlásili, že pod mosty přes řeku Reuss právě proplaval drak.
Zubatá skála
Ještě předtím, než se hoře říkalo Pilatus (a než se tu objevili draci), se hoře říkalo „Fräkmünt“. Fräk je starogermánský nářeční termín pro strmou, lámavou, případně nehostinnou skálu. „Münt“ by mohlo vycházet z kořene pro „horu“ či „výšinu“ (příbuzné německému Mont či latinskému mons).
Hora, z níž přichází déšť a bouře
V raném středověku však měl masiv i odlišný, latinský název: Mons Pileatus. Tento název byl odvozen od latinského slova „pileatus“ (ve smyslu „zakrytý čepicí“), neboť vrchol hory býval stejně jako dnes často zahalen oblaky, které často věštily deštivé a větrné počasí, doprovázené ničivými povodněmi. Za epicentrum těchto nepříjemných meteorogických jevů bylo považováno jezírko, či spíš bahnitá tůň Oberalp v horních partiích masivu: se, že jakmile padající kamení zčeří vodní hladinu, bude zle.
Pilát přichází
Ačkoli se výše uvedená meteorologická etymologie (= hora zahalená v mracích) jeví jako nejpravděpodobnější a zcela přirozená, výrazná podobnost názvu horského masivu, Pilatus, s nechvalně známou novozákonní postavou byla natolik silná, že si ji lidová představivost nenechala ujít a Piláta Pontského zakomponovala do etymologie i lokálního bájesloví.
Jak se dostal Pilát do kréda, tedy křesťanského vyznání víry, víme: náhodou, nezaslouženě, nevědomky, zkrátka jako slepý k houslím. V nicejském a apoštolském vyznání víry kromě Ježíše vystupují pouze další dvě lidské postavy: Panna Marie… a právě Pilát. Což zní možná nevyváženě, nicméně z opačné strany to docela trefně připomíná, že jen dva lidé na vás zaručeně nikdy nezapomenou: vaše maminka a exekutor.
Jak ví každý pozorný čtenář evangelií, římský prefekt Pilát Pontský (též správněji Pilát Pontius) se vyznamenal hlavně tím, že nechal ukřižovat Ježíše Krista. Je otázka, nakolik to provedl úmyslně a vlastní iniciativy a nakolik jenom podlehl nátlaku tehdejšího židovského establishmentu, a nad smrtí Ježíše si pak alibisticky „umyl ruce“. Tento slovní obrat i samotné symbolické gesto jsou populární dodnes, možná proto, že neméně populární je postoj, který vyjařují. „já jsem si to nevymyslel, já za to nemůžu, já jenom dodržoval předpisy“.
I když Ježíš byl z hlediska římské správy poměrně běžný případ a těžko v něm Pilátovi vyčítat nějaké výrazné procesní pochybení, přesto Pilátova úřední kariéra dopadla neslavně: v roce 36 byl Pilát – pravděpodobně kvůli zneužití pravomoci a zpronevěře – propuštěn a vrátil se do Říma, kde, podle Eusebia, roce 38 raději ukončil svůj život sebevraždou. A právě po jeho smrti začíná Pilátova podivuhodná pouť do Švýcarska.
Pilát mrakomor
Sebevrahovo tělo v Římě bylo vyhozeno do řeky Tibery, kde se nad ním i Pilíátovým osudem měla zavřít voda zapomnění. Ovšem nestalo se tak. Příliš horlivý úředník škodil dál: Řím začaly sužovat bouře a vytrvalé deště. Místní lidé mrtvolu tedy raději rychle zase vylovili a nechali převézt raději dál od metropole, konkrétně do Galie, dnešní Francie, kde skončila v řece Rhôně, a později až v Ženevském jezeře, odkud Rhôna vytéká. Dostal se prý až do Lausanne, kde se situace opakovala: bouře, vlnobití, zkáza. Nezbylo tedy než najít finální úložiště ještě dál od civilizace… a právě zde přichází chvíle slávy bažinaté tůně Oberalp vysoko horách dnešního středního Švýcarska: někdy od 14. století nešťastný Pilát dle legend spočinul právě tam. Místo mu patrně svědčilo, neboť excesy se omezily jen na občasné bouřky, které však brzo ustávaly. Jednou ročně, a to na Velký pátek, se zjevoval Pilát sám: býval spatřen, jak sedí uprostřed vodní plochy na židli a z rukou si smývá Kristovu krev.
Nechoď k temné tůni!
K temné tůni Oberal však přesto nebylo radno se přibližovat. Odkud se koneckonců šířilo zlo. V roce 1387 bylo šest kněží potrestáno za to, že se Oberalp pokusili navštívit navzdory zákazu lucernských úřadů. V roce 1518 přijel Joachim von Watt (Vadianus) ze St. Gallenu, kde učil, do Lucernu aby si jezero Pilatus prohlédl. Doprovázeli ho známí humanisté Conrad Grebel z Curychu a Oswald Geisshüsler (Myconius) a Johann Zimmerman (Xylotectus) z Lucernu. Jednoho srpnového rána vyrazili na koních z města, dorazili k jezeru a večer se vrátili do Lucernu. Ačkoli Pontia Piláta neviděli a Vadianus legendě nevěřil vůbec, prosby místního vesničana, který jim dělal průvodce na ně zapůsobily natolik, že zkoušku hozením kamene a zčeřením hladiny se neodvážili.
Soumrak a démonů
S nástupem osvícenství došlo k odkouzlení světa, a v novém světle rozumu, poznání a zvídavosti ztratily báje přesvědčivost tajemné temné síly svou moc. Zažili jste to jistě sami: při noční procházce lesem, plném tajemných šelestů, máte dojem, že tam, ve tmě, někdo je, a na konci paseky v měsíčním světle rozeznáváte podivné postavy. Za dne však totéž místo je docela obyčejné místo v lese a vám je zcela jasné, že příčinou zvuků byly kapky deště, vítr, ježek či srna, a namísto postav vidíte větve suchého stromu. Světlo rozumu rozpouští démony imaginace. A zdá se, že tomuto světlu neodolá žádné tajemství, neboť dokáže proniknout všude, i do temných vod jezírka na hoře u Lucernu.
A na počátku nového věku se tak stalo: dne 20. srpna 1555 stanul u jezírka při výstpupu vrcholu hory Pilatus curyšský lékař Conrad Gesner. Vhodil kámen do vody… a nestalo se nic. O třicet let později, v létě 1585, přivedl k legendárnímu místu lucernský městský pastor Johann Müller výpravu kněží a občanů Lucernu. Sluha vkročil do mělké vody, hodil kámen… a nic. Postupně sebrali odvahu i další účastníci výpravy a do vody padal jeden kámen za druhým. Odpovědí jim však byly pouze vlny na hladině. Pilát se nezjevil, žádná bouře nenastala. Kouzlo bylo pryč, tajemství se rozplynul. Kdysi obávaná tůň Oberalp pak vyschla, neboť Lucernští v roce 1594 pro jistotu nechali do břehu jezera vykopat výpusť. O míře švýcarské obezřetnosti, která nenechává nic náhodě, pak svědčí, že výpusť byla znovu zahrazena až za dalších skoro 300 let, v roce 1980.
Když pohlédnete na množství suvenýrů s dračí tématikou na hoře Pilatus a na vyprávění o Pilátově anabázi za posmrtným klidem do Švýcarska narazíte v každém průvodci či informační tabuli, možná si řeknete: vyprázdněný folklor, mrtvá minulost, setrvačnost zkostnatělé tradice využívané turistickým průmyslem. Ale není tomu tak docela: skutečnost, že pověsti o tajemné hoře, dracích a duchovi Piláta Pontského v nás stále rezonuje jsou koneckonců svědčí o tom, že tyto fenomény jsou stále a věčně živé. Jen se z domnělého domova na vrcholu horského masivu přestěhovaly tam, kde je a vždy bude jejich pravý domov, a kde jsou na ně každý rozum i světlo krátké: do temných zákoutí lidských duší a srdcí a do bezedné tůně lidské imaginace.
