Zajímá vás, jak probíhá přechod přes všech sedm Kanárských ostrovů a zda je to vůbec možné? Začtěte se do vyprávění dvou influencerů – Jakuba Šolce a Iva Firkleho a nechte se inspirovat jejich neobvyklými zážitky. Zatím Lanzarote, Fuerteventura a Gran Canaria…
S parťákem Fikim @fiki_on_the_road se po třech letech od našeho legendárního HRP Ultimate Crown chystáme zase projednou obout svobodu. Máme před sebou přechod všech sedmi Kanárských ostrovů – Lanzarote, Fuerteventura, Gran Canaria, Tenerife, El Hierro, La Gomera a La Palma. Čeká nás zhruba 600 kilometrů a přes 25 000 výškových metrů krajinou vulkanických struktur, sucha, horka, prachu, písku, ostrých hřebenů nad oceánem i divokých lesů. Osu našeho trailu bude tvořit GR 131, nicméně nebudeme se jí držet striktně a chceme vidět víc! Přece jen na Kanáčích už jsme si oba něco odchodili.
Tentokrát chceme všechno, tzv. all inclusive. Sedm jednohubek s různou polevou a chutí. Svoboda, přítomnost, radost, přátelství a bezedný nápoj potu.
GR 131: Pěšky přes Kanárské ostrovy
Vzdálenost: 600+ km, Stoupání: 25 000 m, Začátek: Órzola (Lanzarote), Konec: Puerto de Tazacorte (La Palma), Nejvyšší bod: Pico del Teide (3715 m n. m.)
Těšíme se. Každý ostrov má svůj rytmus, svůj terén a svůj příběh, který se vám budeme snažit zprostředkovat. Vyrážíme už zítra! Randálům zdar! Kuboj Marmoťák a Plzeňskej viking Fiki #gr131 #kanarskeostrovy #kubojovycesty https://www.facebook.com/share/p/1Bi7HNQ8cH/?mibextid=WC7Fne
Lanzarote: kaldery a černý peklo
Zase na trailu s mým skvělým staronovým parťákem Fikim. Zase ta pohoda, klid, bezstarostnost a nějaký ty kilometry náročnějším terénem navrch. Dlouho snídáme, dlouho obědváme a večery s pivkama a gináčem prokecáme. Prostě tak, jak to máme rádi.
Naše pětitýdenní dobrodružství začínáme na Lanzarote, na geologicky nejstarším ze všech Kanárských ostrovů. Pouštní sucho, severovýchodní pasát a neopakovatelná vulkanická krajina. Protože se nám tu GR 131 moc nezamlouvá, první kilometry vedou po hřebeni masivu Famara. Shlížíme dolů na ostrůvek La Graciosa a pak v úzkém zářezu skály směřujeme k jihu. Stezka je neudržovaná a je fascinující pozorovat, jak si ji svahové procesy začínají přivlastňovat zpátky. Postup je pomalý, ale každý metr tohohle dobrodružství stojí za to. Docházíme do Caleta de Famara, kde skáčeme do vln. Moře je horký jako ranní káva a na vlnách tu surfují nadšení surfaři.
Jedním z neoddiskutovatelných symbolů Lanzarote jsou kaldery. Jsou jich tu desítky! Jde o široké, často kruhové prohlubně ohraničené příkrými svahy, které vznikají kolapsem stropu sopky při vyprázdnění magmatického krbu. Na pár z nich si vystoupáme a uživáme si luxusní výhledy do krajiny. Všem lanzarotským kalderám vévodí ta největší z nich – Caldera Blanca (459 m n. m.) – která má 1,15 km v průměru. Seshora je fantastický výhled do širokého okolí, kterému jednoznačně dominuje jedna barva, a to černá.
Nacházíme se v oblasti Timanfaya, kde to ještě před 300 lety pořádně bouchalo, vřelo a teklo. Mezi lety 1730–1736 pohltila láva čtvrtinu ostrova! Utuhlým lávovým polem pak kráčíme podél pobřeží dlouhé hodiny. Moře se tříští o skály a ostré hrany utuhlé lávy se nekompromisně zakusují do našich měkoučkých trailových bot.
Za odměnu usedáme v El Golfo při zapadajícím slunci k paelle a pár pivům. Lanzarote nám ukázalo, jak drsný kus světa vznikne, když smícháš vulkanický podloží a pouštní klima do jednoho. Mozaika složená z odstínů žluté, červené a černé. Surovost, která vzbuzuje respekt a zároveň pohltí a okouzlí každý tvůj pohled.
Fuerteventura: slunce, vítr a písek
Nejsušší a největrnější ostrov, kterýmu dominují teplý barvy a neustále svítící slunce. Hnědá, oranžová, okrová, písková, žlutá a jejich vzájemně se prolínající odstíny. Jednolitější krajina malých kontrastů, která tak hezky plyne od severovýchodu k jihozápadu. Vulkány tu samozřejmě jsou, ale starší, víc erodovaný a spící. Přechody tvoří ploché, nevelké hřebeny, systémy erozních rýh, strží a suchých údolí, která vodu vidí asi tak často jako já pohorky. Tu a tam se dají spatřit ostrůvky zeleně, které v týhle nehostinný krajině každý den statečně bojujou o život. Hrdě tu přežívají snad jen kaktusy.
V průměru spadne na Fuerteventuře kolem 100 mm srážek za rok (v květnu jen něco kolem 5 mm). Je to totální poušť – voda v krajině prostě neexistuje. Každej den kráčíme s velkýma zásobama vody, kterou si dokupujeme v malých minimercadech v místních vesnicích. Případně poprosíme o vodu někoho, kdo je zrovna doma. Spíme v polootevřených turistických přístřešcích, v kamenných závětřích na plážích pod širákem – prostě tam, kde to zrovna jde.
Do paměti se nám silně vrývají dvě nádherný hřebenovky. Dvacetikilometrový crestič mezi Valle de Santa Inés a Pájarou, a pak krátká hřebenovka mezi Pájarou a Cardónem. Občas máme kvůli silnýmu větru problém udržet se na nohou – ale ty výhledy! Skoro celá Fuerteventura jako na dlani. Horký vzduch se tetelí nad dlouhou písečnou plání a vítr bere zrnka písku do svých rukou a hází je vší silou na naše spálený lýtka. Dunoviště oddělující poloostrov Jandía od zbytku ostrova je nekompromisní a tak dynamický, že zhatí většinu kolonizačních snah jakýkoli vegetace.
Oproti plochýmu severu a lehce zvlněný centrální části jsou na jihu hory ostrý jako břitva! Celý masiv Jandía tvoří místy i méně než metr úzký hřeben, do kterýho se silně opírá vítr a naráží oblačnost. I proto tu hřebenovku, kde oficiálně nevedou žádný cesty, nakonec odpískáme a vyběhneme si jen na Pico de la Zarza (807 m n. m.) – nejvyšší bod celýho ostrova. Na nejzápadnějším a nejodstrčenějším místě – Punta Jandía – je kromě majáku i spousta nádhernejch opuštěnejch pláží. Krásný místo, kde se vlny a pestrobarevní krabi červenonozí sbíhají hned z několika světovejch stran.
Fuerteventuru jsem přešel už podruhý a pořád mě nepřestává překvapovat, jak ostře tu svítí slunce. Je to slunce syrový, ostrý a neúprosný, který pálí z blankytný oblohy den co den, bez úlevy. Ráno ho nad východním obzorem vítáš s otevřenou náručí, abys ho odpoledne celej spálenej prosil, ať se zase schová a zaleze. A takhle každej den.
Gran Canaria: kvetoucí zahrada Atlantiku
Vždycky jsem chtěl jít nějaký několikaostrovní thru-hike, abych mohl co nejvíc vnímat tu neuvěřitelnou proměnlivost. Už teď mohu říci, že tímhle trailem se to vyplnilo. Po černém Lanzarote a žlutočervené Fuerteventuře jsme tady – na kulaté a zelené Gran Canarii. Ostrově, který je z hlediska hustoty zalidnění ten nejvíce zalidněný, ale stačí vyhořet pár čent od pobřeží a lidi zmizí.
Gran Canaria na jaře není zdaleka jen suchá rozpálená skála, je to rozkvetlá zahrada. My máme letos obzvlášť štěstí, srážkově výrazně nadprůměrná první polovina roku krásně nasytila krajinu. Tisíce fialových, žlutých a rudých květů se tak rozlévají po svazích jako rozbitá paleta malíře, co nevěděl, kdy přestat.
Krůček po krůčku stoupáme údolím barranco del Guayadeque výš a výš. Skoro 1900 metrů hoření na 20 kilometrech v ostrém slunci znamená, že cokoli do sebe naliju, pak velice rychle pohltí košile, která je po chvíli úplně durch. Vyprahlá pouštní krajina předchozích dní se z kilometr na kilometr mění v zelený les. Ptáčci zpívají. Vzduch je čistý a svěžestí nasáklý. Z Pico de las Nieves (1949 m n. m) koukáme k vrcholu Morro de la Agujereada (1956 m n. .), který je nejvyšším bodem Gran Canarie. Po náročném dni uleháme v Llanos de la Pez totálně vyšťavení pod mohutnými korunami borovic. Tam dokonce potkáváme prvního hikera, kterým je Čech Márdy.
Hřebenovka se vine mezi borovicemi kanárskými, které hrdě odolávají větru i požárům a srkají jakýkoli náznak vlhkosti. Borovice kanárské jsou pro zdejší ekosystém nepostradatelnou součástí. Na jejich dlouhých jehlicích kondenzuje voda z často se vyskytucící mlhy, která pak skapává dolů, kde díky tomu může být hodnota srážek až čtyřnásobně vyšší! I proto tu dokáže být podrost tak druhově pestrý a barevný. Jsou to zkrátka živé studny, kořenaté chrámy vlhkosti, které tiše drží ostrov nad žízní.
A pak ten kontrast – z okraje kaldery Tejeda, kde krajina připomíná zapomenutý kráter měsíce, se během jediného dne propadneme až k moři. Puerto de las Nieves nás vítá sluncem a talířem těstovin s krevetami. Pak přichází zmrzlina, pivo, nachos a gin tonic. Fiki má svátek a tak to tady trochu roztáčíme a zároveň se těšíme, co krásnýho nám zanedlouho nabídne ten největší ostrov – Tenerife.
Cestu podporuje: Spain.info
