Jižní TyrolskoKam jet?NovinkyZahraničí

Zpomalte a užívejte… Léto na farmách Roter Hahn v průzračné horské přírodě Dolomit

Eggental/Val d´Ega neboli Eggenské údolí nabízí nejčistší a nejméně dotčenou část už tak nádherné přírody Jižního Tyrolska, nejsevernější části Itálie, v oblasti kulturního dědictví UNESCO. Pár dní (a nocí) na některé z farem Roter Hahn nejspíš promění váš pohled na svět a jeho hodnoty. Anebo znovu upevní ty, které vyznáváte, pokud jsou v souladu s přírodní harmonií.

Grotthof / Foto: Tomáš Nohejl

Kde dávají jeleni dobrou noc a svítí nejvíc hvězd… Na kraji lesa nad Eggenem

Strmá cesta stoupá prudce z obce Eggen hlubokým lesem až k malé terase s výhledem z výšky 1290 metrů nad mořem. Usedlost Grotthof tady stojí už od roku 1237, mívala i opevnění a strážní věž. Teď tu dva mladí hudebníci se třemi dětmi vedou biofarmu, kde nabízejí také ubytování. „I v zimě se sem dá dojet. Koupíme si každý rok řetězy na kola, ale nakonec je nepoužijeme,“ usměje se Annelie Pichlerová. Na lyže do Obereggenu nebo Carezzy to mají patnáct minut.

Grotthof / Foto: Tomáš Nohejl

Před patnácti lety sem na konec světa přišla z Mnichova. Přesto si zachovala šarm i rozhled dívky z velkoměsta, ovšem zpomalila a lehce přehodnotila důležité věci pro život. „Chvilku jsem si musela zvykat, to jo, ale šlo to plynule a příjemně,“ připouští. „Na obloze tu svítí mnoho hvězd, však na okolních kopcích stojí dvě observatoře,“ ukazuje. Do lesa jezdí pozorovatelé přírody z evropských univerzit zkoumat sedm druhů netopýrů, čtyřiadvacet druhů včel, vzácné motýly, ptáky nebo byliny. Hodiny tu zkrátka ukazují jaksi jinak – promyšleněji, uvědoměleji, intenzivněji…

Grotthof / Foto: Tomáš Nohejl

Manžel jezdí do práce dolů do města do banky, ona společně s jeho maminkou Luisou dohlíží na chod farmy. „Máme pět gallowayských krav, které se pasou tady ve svahu, slepice, krůty, páva. Pěstujeme zeleninu a bylinky. Pak devatenáct hektarů lesa, to je hlavní zdroj příjmu. A před pěti lety jsme přistavěli apartmány. Chceme zachovat hospodářství a jeho soběstačnost i pro naše děti,“ vypráví. Jezdí sem hlavně rodiny s dětmi, sportovci, ale i starší páry, všichni si užívají klid v přírodě.

V největším z patrových apartmánů Himmel se ocitnete skutečně v nebi. Je designovým dílem včetně vůně dřeva. Vjemový zážitek násobí i džbánek vody s příchutí lahodného sirupu z čerstvých smrkových výhonků na terase.

Ne, opravdu se vám odtud nechce odjíždět…

Schmid Oberrautner / Foto: Tomáš Nohejl

Architektura vína nebo vinná architektura? Nejlepší Lagrein se rodí zpod cimbuří v Bolzanu

Na kraji Bolzana v Griesu, kam ještě dojede městský autobus a už na dohled se zvedá mohutný masiv hor až k Sarntalu, stojí nenápadná budova. Na první pohled zaujme snad jen hradní cimbuří. Rodina zde žije už jedenadvacátou generaci od roku 1363. Zdobný prvek přibyl až při dostavbě mnohem později, když si pán domu přivedl novou manželku, původem z hradu, a chtěl se jí zavděčit. Ostatně přinesla řádné věno… Vítejte ve vyhlášeném vinařství Schmid Oberrautner.

Vínu se ale věnují „jen“ přes dvě století. Do světa odtud míří nejlepší lagreiny, jedna ze speciálních jihotyrolských odrůd. Historická láhev přijde až na pět tisíc eur. „Ale chuťově poznáte rozdíl asi tak stejně jako na úrovni vína za deset a padesát eur,“ ukazuje paní domu Judith, která sem přišla z nedalekého Passiertalu. Ještě donedávna pracovala v korporátním byznysu, teď se spolu s manželem věnuje rodinné značce. A i když nevydělá tolik jako dřív, je mnohem šťastnější, když vytvoří zázemí manželu Florianovi, skutečnému znalci.

Schmid Oberrautner / Foto: Tomáš Nohejl

„V době covidu hodně zkoušel, hrál si, míchal a ochutnával. Červené víno vyrobil jako bílé a vzniklo tohle oranžové,“ ukazuje speciální verzi Souvignier Gris. „Buď si ho zamilujete, nebo ne. Nic mezi tím neexistuje,“ nalévá k ochutnávce. První doušek přináší delikátní chuť kůry z pomeranče a medu. Hodí se výborně k sýrům. Není na každodenní popíjení. Však otevřená láhev vydrží bez ztráty vlastností obsahu v lednici až pět týdnů. „Po čtyřech letech jsme za něj dostali cenu nejlepšího italského vína. Té si vážíme snad nejvíc,“ dodává a provádí nás sklepy se sudy a láhvemi.

Schmid Oberrautner / Foto: Tomáš Nohejl

Na útulné zahradě ve stínu stromů pořádají firemní akce. Ve druhé části přestavěli část domu na tři apartmány, což byla vzhledem k památkářským omezením také fuška. „Ale jezdí k nám teď třeba na dvě noci i známí architekti, prohlédnout si dům a k tomu ochutnávat víno,“ usmívá se s výhledem na vinohrad ve stráni. I do centra města – třeba podívat se na nejstaršího člověka Ötziho – dojdete pěšky za pětadvacet minut…

„Dříve jsme se snažili vyrobit co nejvíce vína, kolik šlo. Teď ne, snížili jsme produkci na třetinu a zaměřujeme se na kvalitu, prodáváme napřímo bez distributorů. Tohle je naše cesta,“ loučí se.

Unichhof / Foto: Tomáš Nohejl

Klobásky, špek, marmelády a chleba z Geoparku vedle Latemaru nepotřebují michelinské hvězdy

Vysoko v horách na konci Eggentalu, za ještě víc než kilometr dlouhou vlastní cestou za Aldeinem, stojí na okraji kopce s úžasným výhledem na hory Geoparku Bletterbach i údolí s metropolitním Bolzanem farma Unichhof. Odtud vychází nejkvalitnější lokální produkce špeku, sýrů, marmelád i sirupů, oceňovaná v každoročním vydání katalogů Roter Hahn. „Dělám toho spoustu,“ usmívá se Robert Gurndin, když nás provází svým královstvím.

V hospodářské budově má třicet prasat, která tráví většinu času ve výběhu venku se zmíněnými výhledy. O kus dál slepice a kuřata, pobíhají tu psi a kočky. Okolo stojí traktory a ve vedlejší budově dvě patra chladicích místností a přípraven, kde vznikají všechny lahůdky, pro něž si sem jezdí nejen místní, ale i z nejlepších hotelů a restaurací v Jižním Tyrolsku.

Unichhof / Foto: Tomáš Nohejl

Když je zájem, upeče i svůj chleba, všechno dělá sám. Jen občas najme pomocníky z okolních obcí. Co mohou, pomohou rodiče, osmdesátiletí staroušci. Ale jistě si je umíte představit při jiných činnostech než svozu dřeva či zpracování masa… „Devadesát až sto hodin práce týdně,“ utrousí Robert. Na otázku, kdy chodí lyžovat do nedaleké Carezzy nebo Obereggenu pod Latemarem, se jen shovívavě, ale nepatřičně pousměje. „Nikdy…“

Unichhof / Foto: Tomáš Nohejl

V hlavní budově ještě přestavěl dva apartmány a zařídil je nábytkem ze dřeva z vlastního lesa. „Moc lidí sem ale na dovolenou nepřijede. Nemám čas dělat reklamu. A asi bych je taky musel zapojit do práce,“ usměje se. Pokud hledáte místo pro restart nebo přenastavení hodnot, vyrazte právě sem.

Tomáš Nohejl

Ukázat další

Související články

Mohlo by vás zajímat
Close
Back to top button