Konečně, Hamburk… Po téměř sedmihodinové cestě autem napříč německou zemí od (skoro)jihu na sever, po dálnici, lemované olbřími vrtulemi vyrábějícími elektřinu a v závěru stejně monstózními rameny přístavních jeřábů. Metropole severu dýchne až neněmecky rozvolněnou atmosférou teplého podvečera. Podpořenou fotbalovou Euro horečkou natěšeného očekávání. Která z českého pohledu už vyhasla…
Nás hnedle na parkovišti „neohippies“ hotelu Superbude Paradise lehce zneklidnil uhrančivý pohled muže s hustými černými vlasy, vousy a nosem ve tvaru skoby. Po chvilce zkoumání mu zpod saka vykoukl bílo-červený dres s pěti kříži. Ano, Gruzínec… Byl pátek večer, jen pár hodin před vzájemnou bitvou.
Ti, kteří dorazili v úterý či ve středu, s velkou pravděpodobností potkali Turka, a rovnou s vlajkou s půlměsícem přes ramena. Mnoho jich přijelo z celého Německa, ale v téměř dvoumilionovém městě jich žije padesát tisíc. To je nejvíc z pestrého portfolia zdejších cizinců, kde najdete silnou afghánskou a portugalskou diasporu.
V sobotu dopoledne (před zápasem s Gruzií) však ve Speicherstadt a Hafen City, historické památce UNESCO na břehu Labe, vládli Češi. Počtem i halasem přehlušili houkající parníky. Tohle místo při procházce Hamburkem zkrátka nemůžete vynechat. Křižující dráhy S-bahnu se tu vynoří ze země a drandí nad městem jako v batmanovském Gotham City. Jen hříšná Reeperbahn leží o kousek dál na západ. Tady se pozornost upírá k říčnímu kotvišti a Labské filharmonii, jejíž stavba připomíná vznešený lodní kolos. Po pravdě řečeno ovšem na večerně nasvícených fotografiích vypadá zajímavěji než ve skutečnosti… Mohutná radnice a erbovní kostel St. Michaelis s kryptou už zůstaly jen historickými kulisami, mířili jsme na mši fotbalovou. A ta se dávala na Volksparkstadionu.
Ten leží v severozápadní části města nad čtvrtí Altona, původně rybářským městem ve městě, které k Hamburku připojil Hitler, v rozlehlém parku tak trochu připomínajícím třeba pražskou oboru Hvězda. Teď se tam nadvakrát šikovaly davy bojovných českých fanoušků, kteří doufali, že nedopadnou jako čeští páni na Bílé hoře. Marně… Od parkovišť, zastávky městského autobusu nebo shuttle busů musíte ještě kousek dojít. Ale jen abyste se nadechli a s obdivem ocenili zdejší celý sportovní areál.
Místní Hamburger SV tu kdysi vyhrál i Pohár mistrů evropských zemí (1983), předchůdce Ligy mistrů. Nyní se však už ani šestým rokem nedokázal vrátit z druhé bundesligy mezi elitu, kde do té doby nikdy nechyběl. Což s nostalgií posmutněle sledují i bývalí čeští ambasadoři, kteří tu působili – Tomáš Ujfaluši, Marek Heinz, Milan Fukal a hlavně David Jarolím. Ten zde odehrál 257 zápasů, díky tomu se stal dosud nepřekonaným českým rekordmanem v bundeslize, a několik let dokonce nosil kapitánskou pásku.
Jenže vzpomínky a zásluhy už dávno neplatí. Šli jsme s německými přáteli, měli v mobilu čtyři vstupenky a s sebou navíc devítiletého mrňouse. Jenže hned první předsunutá pořadatelská hlídka nás vrátila do (německé) reality. „Ein, zwei, drei, vier…?“ „Bude sedět na klíně, je malej,“ chlácholil jsem ji. Zbytečně. „Co s ním mám teda dělat?“ „Sehnat mu lístek,“ dostal jsem (německy) jednoduchou odpověď… Zbývaly dvě hodiny do výkopu, to (snad) vyřešíme, jen to bude o něco dražší, rozmýšlím se.
Lístky stály 150 eur před půl rokem. Za kolik budou tady? V tu chvíli mi přistála na ramenou mohutná tlapa. „Mám jeden navíc, naši nejdou, beru ho,“ ukázal mi dobře živený chlap s úsměvem a zlatým řetězem na krku. A gruzínským odznakem na klopě. Turnikety jen způsobně zavrněly. Byli jsme uvnitř.
Stadion má kapacitu 57 tisíc míst, neblýská se novotou, vždyť se tu hrálo už mistrovství světa v roce 1974, ale funguje perfektně. Není divu, že dostal pět zápasů Eura. Prošli jsme si ho dokola, už v českém dresu i skrz hnízdo (gruzínských) sršňů. Jen se zubili, zpívali a užívali si historickou premiéru účasti na velkém fotbalovém turnaji. Na sedadlech svého sektoru měl každý fanoušek připravenou gruzínskou vlajku. I proto to vypadalo, že jich tam bylo víc než Čechů. O zápase proti Turkům ani nemluvě. Ale Němci jako by spíš fandili sousedům…
I z nejvyšší řady vidíte perfektně, jen zkrátka z jiné perspektivy, než jste asi povětšinou zvyklí. Fronty u bufetů a na toaletách byly přiměřené, ne beznadějné. Pivo za sedm eur, záloha na kelímek tři eura, kola nebo limča za čtyři, wurst od čtyř do šesti. Snad jediný detail, někde brali jen karty, jinde pouze cash. Takže medvídka maskota jsme nepřivezli, později už cedule hlásila: Ausverkauft…
V sobotu dramatická řež na trávníku končí nemilým smírem, ve středu dokonce ponurou porážkou. Proudy lidí se vyvalily ven bez tlačenic za pár minut a zamířily různými směry napříč parkem. Euforie opadla, přišlo vystřízlivění.
Udrží nás ještě chvíli v rauši městská fanzóna, využili jsme aspoň šance v sobotu. Leží půl hodiny busem ze stadionu na rozlehlém poli Feldstrasse. Hned vedle stadionu FC St. Pauli, menšího městského klubu, který letos po jedenácti letech nečekaně postoupil do první bundesligy. Což jeho rebelští fanoušci, punkeři, motorkáři, levičáci a podobné kasty náležitě ocenili. A s nimi jistě také dva pamětníci jejich dresu – Ivo Knoflíček, slávistický bohém, kterého se tu ujali po jeho emigraci na konci osmdesátých let, a také Ján Kocián, kapitán československého týmu ze světového šampionátu v Itálii 1990.
Ve fanzóně, otevřené až do konce šampionátu, běží na velkoplošných obrazovkách další mače. Vyberete si jídlo z nabídky kuchyní mnoha národností nebo zůstanete věrni místní klasice? Ano, hamburger, placku z mletého masa, „vynalezli“ právě tady, až mnohem později si ji „přivlastnili“ McD Amíci. Anebo si ještě zahrajete spoustu fotbalových her na okolních stanovištích. V osudí jsou i lupeny na červencové finále turnaje! Velmi příjemný dojezd náročného programu, anebo teď v dalších dnech zpestření toho případně více turistického.
„Ne, ne, už jedeme domů. Další čtyři dny nezůstaneme,“ pokyvovali hlavami už v sobotu čeští fanoušci. Bloudili tu osamocení a unavení z horkého dne, alkoholu a nenaplněné touhy. Potemnělou až apokalyptickou planinou, z níž se tyčí postmodernistický Bunker – největší nacistický válečný bunkr s kapacitou téměř dvaceti tisíc míst, později a postupně zčásti přestavěný na společenské a koncertní sály i kanceláře. Ale pořád připomínající kulisu z costnerovského Vodního světa, jen si představte, kdyby se Labe vylilo z břehů.
Teď potopě českých slz odolal…
Text a foto: Tomáš Nohejl, Hamburk
