Když Schladming, tak z kopce. I v létě na kole. Všechny ostatní cyklistické aktivity jako silnička, vytrvalý touring či elektrovýlety mohou posloužit jako zdárný doplněk, ale vynechat zde sjezdy by byla bohorovná marnotratnost.
Rakouské, resp. štýrské město s necelými sedmi tisíci stálých obyvatel není daleko, z Prahy do šesti hodin. Tedy strávit tu prodloužený víkend můžete kdykoliv, záleží jen na časově náladovém rozpoložení.
Za epicentrum volíme dolní stanici lanovky na Planai, tyčící se přímo nad městem. V bike půjčovně se nabízí široký výběr sjezďáčků a endurek španělského Mondrakeru včetně těch s elektropohonem, obyčejné hardtaily stojí v koutě jako velmi chudí příbuzní. Tak to prostě v kopcích je. Ale espédéčka vám tu namísto platformových pedálů najdou ochotně, dokonce klidně vybalí nové přímo z krabice.
Po zimní inspiraci na sjezdovkách z celodenní túry s najetými čtyřiceti kilometry první otázka na bike guida Matthiase zní pochopitelně: „Čtyři vrcholy se dají dát i na biku?“ Mladík původem z Bavorska, který tu už několik sezon průvodcuje bikery i lyžaře, se jen usměje: „Dají, ale je to fuška.“ Zdejší Bike arena obmotává kopce 35 km trailů ve 14 lajnách. Jeden půlden tedy věnujeme kopci nejvyhlášenějšímu, dějišti večerního nejlepšího slalomu světového poháru lyžařů a dvou mistrovství světa, Planai.
Schladming má výhodu, že leží v údolí někde okolo 750 metrů, což zajišťuje v létě teplé a relativně stabilní počasí, ale i možnost rovinatých vyjížděk. Zároveň má ze dvou stran vysoké hory. Na jedné straně zmíněné quadro – Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen, Reiteralm, rostoucí ke dvěma tisícům metrů. Na druhé pláně okolo Ramsau a nad nimi v téměř třech tisících ledovec Dachstein, oblíbená letní tréninková aréna (nejen) českých běžců na lyžích.
Slalomák na Planai můžete vyšlapat svahem cik cak přibližně za hodinku. Podotýkám, že fotky ze startovní brány, která tu stojí i na trávě, vypadají mnohem líp na lyžích. Anebo se dá vyjet lanovkou, loni novou desetimístnou gondolou do střední stanice v 1350 metrech. Pokud se ubytujete ve městě, máte jednu jízdu na den zdarma.
V obou případech se dostanete do stejného místa a pokračujete vzhůru lesem. Flow trail uphill, přiznám se, jsem dosud neslyšel. Ale zalíbí se mi hned. Pohupujete se, šlapete, ale stoupáte. A jen mezi stromy sledujete další bikery, spouštějící se v jiných lajnách dolů. Následuje kus širší traverzové cesty. A nakonec zbývá poslední úsek sjezdovky.
Jenže ještě teď v polovině června ji pokrývá objemná vrstva husté splihlé a černé trávy, která se právě dostala na světlo po půlročním pobytu pod sněhem. Znáte to, brodí se přes ni obtížně chůzí, natož na kole. A okrajovými tvrdšími stopami mezi kameny zurčí pramen vody ze sněhu tajícího nahoře. Sklon je tak akorát na hraně a tenhle poslední úsek, končící plochou starého špinavého sněhu, to uhrál s naší partou na remízu. Tedy dva, z toho jeden za podpory elektra, vyšlápli. A dva šli kus po svých, tlačíce kolo.
K cíli zbývá kousíček, je na dohled. Ve vyhlídkové restauraci se podává pivínko, šnapsík nebo apfelštrúdl s kafíčkem, už už vyhlížíme místečko. Když tu najednou… zrada! Skutečný vrchol – horní stanice lanovky s vyhlášenou panoramatickou vyhlídkovou toaletou – leží asi sto výškových metrů nad námi.
Scheisse! Fuck! Kurva! Turistická enkláva se baví v gejzíru kleteb ztahaných upocených bikerů. Tedy znovu do sedel roztočit nohy, vydusit plíce. Ale jen na chvilku. Z půlky komplet druhá hodina… Zasloužené výhledy a vrcholová fotka se pořizují právě tady. Vyšplhali jsme 1075 výškových metrů. A teď už můžeme zpět na to pivko. Ale jen jedno.
Opatrné otupení smyslů se doporučuje. Neboť tady startuje černá lajna světového poháru sjezdařů. To si přece nemůžu nechat ujít. I kdybych měl kus sejít, nemluvě o střídmě nevyužitých skokanských příležitostech. Až dolů po třech trailech s půvabnými jmény včetně 99 jumps, Fairy Trailu apod. to vezme půl hodinky. Se sedlovkou hluboko vraženou v sedlové trubce, vestoje a s prsty na brzdách. Spouštím se do rock garden, flowuju, drkotám přes kořeny a na závěr se jen smýkám šotolinou… V cíli se klepou nohy, ruce těžko zbavuju křečí a oči vzrušeného blikotu. Ultimátní zážitek! Stejnou hlásí vášnivý biker i příležitostný šlapač.
Zimní věhlas Schladmingu netřeba připomínat, ovšem ten letní se mu hodně blíží. Loni i v covidovém roce ho ocenilo čtyřicet tisíc bikerů. Jen čtěte základní výčet: 900 km značených bike stezek, 15 bike friendly hotelů, 1000 km turistických tras a cest, 47 značených běžeckých trailů, 26 ferat, největší ziplajna Evropy v Gröbmingu, 90 kilometrů „Flusswandern“ splutí po dravé řece Enns, 4 golfová hřiště.
Bydlet můžete ve městě i v přírodě, v historických domech, rodinných penzionech, apartmánech i obytných autech v kempu u řeky, jak je libo. Náš tip zní: Falkensteiner Hotel Schladming, čtyři hvězdy Superior. Proč se jednou nenechat hýčkat, tady to stojí za to a za své výkony si to zasloužíte.
Welcome home, erbovní heslo 30členné rodinné značky s jihotyrolským příběhem, vás přivítá už u dveří. Velkorysá architektura, kde se prolíná tradice s moderním designem. Apartmány a pokoje s průhlednými koupelnami, vybraná gastronomie, rozlehlý wellness Aquapura spa na ploše 1500 m2 s bazénem proplouvajícím z interiéru do parku s výhledem na alpské štíty.
Nořím se do venkovní vířivky, objednávám místní šumivé do úzké sklenice a v mazlivé záři podvečerních slunečních paprsků se propadám do říše snů.
Tomáš Nohejl
Foto: autor, Jan Lidmaňský, Michal Kuchta, Falkensteiner Hotels
