Léto na farmě Biohof Oberwerkstatt. Ve znamení Roter Hahn v Jižním Tyrolsku

Ocitli jsme se ve splněném snu. V našem splněném snu, ale také ve splněném snu Natalie a Jonase. Nádech, výdech. Zhluboka se nalokat vzduchu, který má vůni a snad i chuť. Mísí se v něm schnoucí seno, stádo koz, luční kvítí a hory. Můžou vonět hory? Dolomity v Jižním Tyrolsku rozhodně ano. Ještě chvíli si chci tenhle moment udržet, nastavit tvář slunci. Ohřát se, bezděčně se usmát, roztáhnout ruce a nechat vítr pohrát si s košilí. Svoboda…

Tady v Eggentalu, pod impozantními stěnami pohoří Latemar, se všechno zdá být v pořádku. Tak obyčejně v pořádku, jak jen to jde. Tak vzácně v pořádku v dekádě chaosu způsobeného pandemií i válkou. Jsme vysoko i daleko. Od stereotypu všedních dní, starostí z budoucích úkolů a rozhodnutí.

„Kam půjdeme odpoledne?“ vytrhne mě z úvah má drahá Jana. „Natalie mi říkala, že u toho kostela tamhle na protějším svahu mají nejlepší knedlíky široko daleko!“ usměje se na mě. To zní jako plán.

Ale nejdřív musíme představit sebe. A taky Natalii s Jonasem Psennerovy a jejich rodinu. Jsem dítě města. Jižního Města. Narodil jsem se a vyrostl v paneláku. Na pískovišti před ním, v nedalekém parku s přehradou. Nikdy jsme neměli psa, kočku ani rybičky. Přesto jsem už jako dítě poznal, co znamená mít domácí zvířata. Léto, co léto jsem trávil u tety v západních Čechách a nikdy za to nepřestanu být vděčný. Měli koně, kočky, psy, slepice. A taky krůty a krocany. Víte, jak se zabíjí krocan? Velkému pytli se ustřihne roh, krocan se do něj chytí a ve chvíli, kdy dírou v rohu vystrčí hlavu, tak o ni přijde. Usekne se mu sekerou. Je to přesně tak drsné, jak se to zdá být drsné.

Už jako dítěti mi tahle zkušenost ukázala, že maso na pekáči se nerodí v bezedných chladicích boxech supermarketů a králíci v králíkárně nejsou jenom od ňuchňání a hladění. Tím, že jsem mohl strávit čas ve skutečném hospodářství, mě naučilo jídla si velmi vážit. Nemusím být vegan, vegetarián a nemusí mě o tom žádný politik poučovat, abych věděl, kde se bere mléko a maso. A co to znamená.

I teď žijeme ve městě, vychováváme vlastní děti. S trochou nadsázky viděly víckrát lva v zoo než krávu na pastvě. A tohle jsme chtěli o prázdninách změnit. Vzít je k jejich milovaným zvířatům, ale ukázat jim i práci, kterou obnáší se o ně starat. Nechat je bydlet vedle chlíva, stájí. A ještě k tomu v nádherných horách.

Není těžké tuhle představu realizovat. Pokud znáte organizaci Roter Hahn. Sdružuje na 1600 farem v Jižním Tyrolsku na severu Itálie a pomáhá jim pronajímat apartmány turistům. Za ceny ve srovnání s hotely velmi příznivé, v kvalitě, která uspokojí snad každého. Místo hvězdiček mimochodem rozdávají svým ubikacím kytičky. Stačí si vybrat, co přesně chceme. S dětmi? Ano. Na vinicích, v jablečném sadu, nebo se zvířaty v horách? Třetí možnost. A jakou lokalitu je libo? Vybíráme si apartmán, jehož prosklená stěna slibuje pohled do nekonečna, a těšíme se.

Ono nekonečno je skutečně nekonečné. Při západu slunce se na chvíli zostří hrany všeho na obzoru, daleké štíty hor i stébla trávy nekonečných luk na okolních kopcích. Blíží se konec června a už brzo půjdou ona stébla k zemi. Jakmile bude pár dní svítit slunko, nastane jeden z hlavních úkolů všech místních farmářů. Posekat a usušit. Ať je krmivo na zimu. My se kocháme na lehátku výhledem a logicky se ptáme: „Dokázali bychom tady, ve výšce 1400 metrů nad mořem, žít?“ Naše romantická já okamžitě odpovídají: „Ano!“ Jenže pak se ozvou ta realistická.

Víme, že pro Natalii s Jonasem jsme spojením se světem my, jejich hosté. Jsme tady na dovolené. Oni nemají dovolenou. Neměli ji a dlouho mít nebudou. Oni mají farmu. Mají ji teď, teď, teď. V každé vteřině svého života. Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. „Byl to náš sen,“ říká Natalie upřímně. „Ale nevěděli jsme, jestli to bude vůbec reálné. Máme pozemek 17 hektarů, což není málo, ale zároveň to na místní poměry není ani hodně. Museli jsme se rozhodnout, jestli pro nás budou zvířata hobby, nebo obživa.“

Oba stále mladí manželé vystudovali zemědělskou školu a oba měli a mají ve svých rodinách oporu a historickou zkušenost. S farmařením i s hotelnictvím. A pomoc se jim dostala i od provincie Jižního Tyrolska, které jejich projekt podpořilo s touhou udržet a podpořit tradice svého kraje.

„Zjistili jsme, že můžeme uspět s produkty z kozího mléka. Jako svatební dar jsme dostali stroje, které potřebujete k výrobě sýra,“ ukazuje hrdě klinicky čistou místnost, kde se vyrábí místní vyhlášená pochoutka.

Jonas následně provede celý proces výroby. Mléko se nejprve ochladí, aby se následně zahřálo na požadovanou teplotu a vznikla hmota pro sýrový základ. Zrající sýrová kola leží na policích vedle, každý den je třeba je otáčet, pomazat. „Jenom to je práce na hodinu,“ usměje se Natalie. Následně nás provede kolem krav s telaty, svou novou chloubou v podobě skleníku plného zeleniny a ke svým miláčkům. Koním. Sveze na nich i naši tříletou Pepinu, čímž ji definitivně naplní představu o Ráji. Každopádně farma Biohof Oberwerkstatt by mohla být reklamou na Roter Hahn. Splňuje i důležitou podmínku členství a podpory: příjmy z turismu nesmějí přesáhnout příjmy ze zemědělství.

Pepina se rychle skamarádí se stejně starou dcerou Jonase a Natalie, děti nepotřebují znát jazyky, aby si rozuměly. A tady se žije hodně komunitně. Schází se celá rodina, protože každá ruka přiložená k práci se hodí. I to se nám líbí. Děti najednou tahají koťata, za chvíli přiběhnou se psem. Malá Lina učí Josefínu jména koní, koz i krav, společně přebalují panenky a houpou se na hřišti před stájemi. Jsou šťastné. Stejně jako my.

Od Natalie dostáváme nejen tip na výlet k nádhernému kostelu s restaurací a nejlepšími špekovými knedlíky (pro tu chvíli rozhodně) na světě. Poradí nám místní autobusové spoje, navede nás na cestu k Lago di Carezza, které je dokonalým synonymem kýče. Zrcadlí se v něm štíty Dolomit, vedou od něj cesty nejrůznějších obtížností až někam k nebi. Výlety nakonec podnikáme každý den a stejně si také užíváme snídani z domácích zdrojů. Famózní špek, kozí mléko a sýry. Je to skutečný luxus.

Znovu si připomínáme i mentalitu našich hostitelů. „Když musíme zvíře zabít, chceme využít každou jeho část. Ne jenom maso na prémiové steaky, využití mají i vnitřnosti a další části. Snažíme se to učit hoteliéry, klobásky, špek a sýry prodáváme i na lokálních trzích,“ vyjmenovává Natalie. S nadšením v hlase i očích. Zároveň s vědomím, jak moc těžký bude pro její rodinu každý další rok psychicky, fyzicky i ekonomicky. Chtěli jsme poučit naše děti, a přitom jsme to my, kdo nakonec odjíždí v tichosti s vlastními myšlenkami.

Zase jednou s uvědoměním, že splnění snů je možné, ale vždycky to něco stojí. Oběti a úsilí. Víme, že se sem budeme chtít vrátit. Tuhle zkušenost našim dětem i nám samotným dopřát znovu. Loučíme se s pocitem, že jsme prožili dokonalou dovolenou. Od prvního do posledního momentu jsme si díky Natalie připadali jako doma. Jakkoliv je to fráze opakovaná každým hotelem na potkání, tady platila. Protože jinak by to na farmě ani fungovat nemohlo.

Navíc Roter Hahn nás v budoucnu jistě provede dalšími krásnými místy Jižního Tyrolska. Dávno už není jen ubytováním, ale jeho značku najdete v obchodech na produktech splňujících přísná pravidla pro výrobu. A také v restauracích, které vaří z vlastních, domácích zdrojů. I takovou jsme mohli navštívit, i to byl mimořádný zážitek. Skloubení tradice s modernou se v jihotyrolských staveních daří znamenitě, ale o tom zase někdy příště.

Jakub Běhavý

Foto: Jakub Běhavý a Roter Hahn