Ras Al KhaimahZahraničí

Den třetí – výlet do historie Ras Al Khaimah

Včerejší výlet do hor byl super, ale dnes mě prý čeká trochu jiný program – méně adrenalinu, více kultury. Jsem zvědav – něco málo jsem si stihl přečíst ještě před odletem, ale poznávání na vlastní kůži je lepší. A já mám navíc tu výhodu, že mám průvodce jen pro sebe.

Jak už jsem za těch pár dní stihl poznat, naprostou většinu turistického ruchu zde obstarávají přistěhovalci – například můj průvodce zde sice žije již mnoho let, ale původně pochází z Egypta. Během cesty do staré části Ras Al Khaimah mi vypráví o tom, že tento emirát patřil vždy mezi chudší, a proto si velice váží toho, co šejk a jeho rodina dělají pro rozvoj turismu – sice ne tak pozlátkově okatě jako v Dubaji, ale o to chytřeji s ohledem na dlouhodobou udržitelnost. A ono to dává smysl – když totiž dorazíme do původní přímořské vesnice Al Jazirah Al Hamra, hned je jasné, že udržitelnost v dřívější honbě za ropnými výdělky rozhodně nebyla. Původní vesnice s obydlími z mořských korálů vypadá jako vesnice duchů – polorozbořené domy, prach a špína. Všichni její obyvatelé se koncem minulého století stěhovali do Abú Dhábí a když se následně bohatší vraceli zpět, začali si stavět domy na úpatí hor, místo návratu zpět. O to víc se teď o obnovu a zápis na seznam památek UNESCO snaží turistický úřad emirátu – jen obnova budov už nebude probíhat tradiční metodou, jelikož mořské korály jsou dnes chráněné.

Hned vedle vesnice se nachází nejstarší mešita SAE a s průvodcem se dostáváme i na téma tolerance – prý už jen kvůli převaze přistěhovalců se dnes v Ras Al Khaimah turista nemusí obávat. Míra otevřenosti místních obyvatel je na poměry regionu nezvyklá – sice jsem nezjišťoval, jak jsou na tom věřící jiných vyznání v dalších emirátech, ale zde si můžete zajít i na křesťanskou bohoslužbu nebo navštívit hinduistický chrám. Což ovšem lze pochopit, jelikož přistěhovalců z Indie je zde většina. Poznat to lze třeba na úborech mužů – zatímco místní obyvatelé nosí své kandury, což je místní název pro tradiční arabský oděv, ostatní nosí odděleně kalhoty a svrchní část. Na cestě do muzea mi můj průvodce ještě vypráví o tom, že stejně jako v Evropě, i zde se kandury šijí z různých materiálů a dle látky a zdobení lze usuzovat na zámožnost nositele. Samostatnou kapitolou jsou potom pokrývky hlavy, dle kterých lze vyčíst, zda je člověk ze SAE, Ománu, Kataru, Saudské Arábie apod.

Národní muzeum emirátu Ras Al Khaimah se nachází v původním paláci královské rodiny. Jsou zde vystavené artefakty sedm tisíc let bohaté historie emirátu a turistům je zde vysvětlena i tradiční arabská pohostinnost, jaké jsou rituály při přijímání hostů apod. Co mě osobně ale zaujalo, je architektonické řešení chlazení obytných prostor. Co vypadá na první pohled jako rozhledna, je ve skutečnosti důmyslný systém pasivní klimatizace, kdy se cirkulací vzduchu dosáhne příjemné vnitřní teploty v budově. Cestou zpět si ještě povídáme o Ramadánu, což je devátý a postní měsíc islámského kalendáře. Během této doby prý dojde k utlumení všech aktivit v emirátu a žije se zejména v noci – od východu do západu slunce se věřící člověk postí a následně v noci může zahnat hlad i žízeň…což prý ovšem v dnešní konzumní době neznamená jen datle a vodu, jako dříve, ale dost často přímo přejídání.

Trochu mi to připomíná původní křesťanské zvyklosti, zejména Vánoce – ze kterých si dnes taktéž bereme jen to, co se nám zrovna hodí.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by vás zajímat
Close
Back to top button