V nejjižnějším kantonu zažijete Švýcarsko takové, jaké ho ještě neznáte: kromě hor si zde užijete středomořské podnebí i kuchyni, procházky po jezerních promenádách lemovaných kaméliemi i silné espresso. Ticino je totiž taková švýcarská Itálie. 
Kanton Ticino má tvar klínu, nachází se mezi Itálií na jihu a Alpami na severu a je nejjižnějším a nejslunnějším švýcarským regionem. Po pět století mu vládli vévodové z Coma a Milána, a až v 15. a 16. století byl postupně začleněn do Švýcarské konfederace. Díky zeměpisné izolaci od zbytku Švýcarska to tu vypadá jak v Itálii, mluví se tu italsky, ovšem pod dolce vita se skrývá ryze švýcarská efektivita a přesnost. A když padla zmínka o italštině: tak je úředním jazykem celého kantonu s jedinou výjimkou, a to je obec Bosco/Gurin, kde je úředním jazykem také němčina.
K návštěvě zvou tři větší města: Lugano je největší, hlavní město je Bellinzona, kde stojí hned tři středověké hrady zapsané na seznam UNESCO, a na břehu jezera Maggiore leží Locarno. O tom posledním každý určitě přinejmenším slyšel ve škole v souvislosti s Locarnskou konferencí v roce 1927, a dále je známé jako místo konání mezinárodního filmového festivalu. 
Lugano a rajské vyhlídky
Návštěvník Lugana se může kochat nádhernými výhledy mnoha způsoby: z lodě plující po křišťálově čistých vodách jezera, výjezdem lanovkou na Monte San Salvatore nebo Brè nebo při procházce po promenádě na břehu jezera lemované lipami. Ještě lepší výhledy jsou z 3,5 km dlouhé a značené Olivové stezky (Sentiero dell’Olivo). Cesta je vytesaná do úbočí hory a spojuje luxusní rezidenční čtvrť Castagnola s rybářskou vesničkou Gandria těsně před italskou hranicí. V Gandrii se toho za staletí příliš nezměnilo, pouze v úzkých domcích místo rybářů sídlí obchody a restaurace. 
Z pěšího výletu do obce Gandria se vydejte směrem zpátky do Lugana trajektem a vystupte v městečku Paradiso, což samozřejmě znamená „ráj“. Za jméno městečka mohou, ostatně podobně jako za rozvoj lyžování, vznik zimních dovolených, ba turistiky vůbec, Britové. Ti, když jsem zavítali na své Grand Tour prohlásili, že to tu „je jako v ráji.“ Zde se projděte po Via Nassa, nejvýznamnější městské třídě, která vede souběžně s nábřežím mezi kostelem Santa Maria degli Angioli s freskami od da Vinciho žáka Bernarda Luiniho a náměstím Piazza della Riforma.
Krása a voda
Pobyt (a předvádění se) na jezerních plážích je neodmyslitelnou součástí ticinského léta už od nepaměti. Pouze flaneury a dandye 19. století, kteří za nepřetržitého pokuřování bloumají městem všude tam, „kde to žije“, s lhostejným výrazem, ve němž se tu a tam mihne stopa mírného pobavení, pozorují prostý lid, vystavujíce na odiv nadřazenost a privilegia mládí, vystřídali současní mladí muži a dívky, kteří dělají v zásadě totéž, ale s jinými rekvizitami: šviháckou hůlku a cylindr vystřídal paddleboard a drahé sluneční brýle a místo luxusního obleku, vesty a svrchníku si vystačí s plážovým úborem, tetováním a opálenou pokožkou.
Přímo ve městě se můžete koupat (a předvádět) na Lugano Lido. Za městem na Olivové stezce je pro osvěžující koupel v jezeře jako stvořené Lido San Domenico, a do třetice je možné zkusit ještě Lido v Melide. 
Jídlo v chládku
Nelze být v Ticinu a nepovečeřet v grottě, jaké kombinaci sklepa a jeskyně. V dobách, kdy ještě neexistovaly ledničky, uchovávali Ticinští maso, sýry a víno ve vyhloubených sklepích. Postupem času se tyto prostory staly oblíbeným místem pro setkávání s přáteli, a některé se nakonec transformovaly na hostince a restaurace. Ještě dnes se v nejtradičnějších grotách nepodávají teplé pokrmy, nýbrž studené mísy s masem a sýry. A zážitek z Ticina by nebyl úplný, pokud by si člověk neobjednal tradiční digestiv nocino – likér, který se vyrábí macerováním vlašských ořechů v grappě.
