LidéZprávy

Samet o život

Každý rok chodím 17. 11. zapálit svíčku na Národní třídu. Každý rok se tam setkám s půvabnou studentkou Univerzity Karlovy. Každý rok mě udiví i dojme její křehkost a zároveň odvaha, její nezkušenost, ale zároveň jasné vize. Každý rok mi tu připomene, že jsem nikdy nezažila tak extrémní štěstí a strach. Chodím tam za tou dívkou…ta dívka jsem byla já.

20160622_014112

Již před listopadem 1989 mezi studenty citelně sílila touha po změnách (tehdy jsem ji vnímala jako spontánní jev), která vyústila v demonstraci studentů 17. 11. 1989. Té jsme se zúčastnily i my tři studentky 3. ročníku UK Praha, bez předchozí politické zkušenosti (nepočítaje občasné furiantství v hodinách marxismu-leninismu).

I po 27 letech si vybavuji své autentické pocity:

  • euforii ze souznění během pochodu po nábřeží
  • nevratnou sílu pravdy, kterou poprvé v životě člověk vyřkne nahlas
  • naivní snahu získat obrněné policajty květinami a svíčkami na svou stranu
  • strach, když se objevily transportéry a stlačovaly nás
  • vědomí, že každý, kdo v tlačenici upadne, bude ušlapán
  • panika a ztráta vědomí ve chvíli, kdy jsem se začala dusit vlastní pěstí, kterou mi dav natlačil pod žebra
  • soucit nad zkopanou a odvlečenou dívkou a dalšími a dalšími
  • cesta z pekla špalírem mezi pendreky a pohled do nenávistných tváří ochránců pořádku (dnes je na tomto místě v podloubí na Národní třídě pamětní deska věnovaná této události)
  • teplo dlaní Magdy Stehnové a Ireny Podláskové a ticho cestou k metru
  • stud v metru před nic netušícím davem (vypadala jsem zuboženě s potrhaným kabátem a ztracenou botou)
  • další dny střídala euforie a strach
  • strašlivý strach z toho, že po mně půjdou a že budu ve vězení (byla jsem u výslechů na Pankráci a v Bartolomějské, dodnes mám schované své svědectví)
  • nepopsatelné dojetí z osobních setkání se zapovězenými osobnostmi (Rafael Kubelík, Eduard Goldstücker, Václav Havel)
  • úsměvné vzpomínky na to, jak jsme krátce předtím kousek od fakulty zírali na NDRáky navěšené na plotě ambasády a všude kolem Petřína jejich opuštěné trabanty a wartburgy. Jak vyhazovali stokoruny z vlaku.
  • rozpaky ze stávkových výborů studentů, dost mejdan, trochu strach, jak to bude dál. Proč rozpaky? S nabytím náhlé moci a finanční podpory se ve stávkových výborech krystalizovaly charaktery studentů, najednou bylo možné být prospěšný celku (nebo jen sobě).
  • a samozřejmě si pamatuji následné již zábavné demonstrace, obzvláště na Letné, kde s námi demonstrovali studenti FTVS z Kolína nad Rýnem, kteří u nás byli na výměnném pobytu. Křičeli Havel na hrad! Svobodu! Ale nerozuměli našim učebnicím germanistiky psanými sice v němčině, ale s agitačním podtextem.

Zakladatelé naší rodinné firmy, moji rodiče, tohoto dne zajisté ladili v ústředně vytápěném panelákovém bytě střídavě Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, aby pochytili nezkomolené zprávy ze světa i z domova. Kurz dolaru jim byl lhostejný, těšili se z téměř nového kola favorit, na které stáli mnohahodinovou frontu. O cestách, které následně podnikli spolu s klienty své cestovky, snili jen v těch nejodvážnějších snech.

Svým synům se dnes pokouším vysvětlit hodnotu svobody, nebezpečí manipulace, nutnost odvahy. Zatím trochu marně – s lítostí hledí na černobílé fotografie a říkají, že jsou rádi, že je teď svět barevný…

 

Mgr. Irena Špringlová

 

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button