Tomáš Šebek: S Lékaři bez hranic vidíte realitu vlastníma očima

Ze všech misí, které jsem absolvoval, zjišťuji, že jsou lidé všude stejní. Všude řeší to samé: zdraví, peníze, rodina a sex. Napříč celou zeměkoulí, všemi národy, zeměmi…

Foto: Archiv Tomáše Šebka

Foto: Archiv Tomáše Šebka

Díky působení na misích humanitární organizace Lékaři bez hranic (Médecins Sans Frontiéres) jsem navštívil Afghánistán a Haiti. Přestože nemáte tolik možností, i tak je to cestovatelský zážitek. Projekty mají velmi přísná bezpečnostní pravidla. Na poznávání a cestování můžete zapomenout. Ale na rozdíl od klasického cestování, kdy se nedostanete k místní komunitě tak blízko, na misích máte možnost sdílet jejich každodenní trable, ochutnat jejich jídla, která vaří, nebo problémy, které řeší.

Vždy je zajímavý kontext dané země. Když jedeme s Lékaři bez hranic do nějaké země, dostáváme kromě jiných informací kulturní a společenská pravidla.

Na křesťanském Haiti se rádi dotýkají. Celkově jsou uvolněnější. Ale v muslimském Afghánistánu je nemístné přijít do restaurace v tričku s krátkým rukávem, neřkuli v bermudách. Do mešity se chodí zásadně naboso. V Afghánistánu můžete jíst jen pravou rukou. Nesmí se vám stát, že si ve společnosti ulevíte, protože byste se ve společnosti deklasovali, i kdybychom byli na pozici renomovaného lékaře, tak je to těžko odpustitelné. To je společensky absolutně neúnosné a všichni se vám nadosmrti budou smát a všichni o tom budou vědět, že jste „prdlavka“. Například je také zapovězeno používat vulgarismy ve společnosti.

Považujeme Afghánce za tvrdé chlapy s kalašnikovem, ale tak to není. Baví se tím, že fotografují květiny. Mají specifický vkus pro květiny. Baví je rýt se v zahrádce jako lidi u nás.

Afghánci jsou k sobě velmi vstřícní, v porovnání s námi mají v sobě více zabudovanou pomoc bližnímu, daleko více se o sebe zajímají. Starají se v případě, kdy se vám něco stane. To bylo vidět v nemocnicích, kdy se u jednoho pacienta najednou objevilo 15 až 20 lidí, příbuzných, a čtyři zůstali spát v zázemí nemocnice. Standardně i s dospělými chlapy někdo v nemocnici zůstal, ale s ženami zůstávaly jen ženy a s muži jen muži.

Ve společnosti je muž vůdčí osobou, ale kdo ví, jak je to doma. Nic není černobílé, jak se prezentuje. My vnímáme burku, že upíráme právo ženám, a ony vám samy řeknou, že se v tom cítí bezpečně, že je nikdo neobtěžuje. Je to bezpečnostní prvek. Všichni mají jednotnou uniformu.

Nejlepší na misi je to, že se na realitu podíváte vlastníma očima. Nenecháte si vše zprostředkovat médii, ale uděláte si vlastní názor.

Tomáš Šebek
Chirurg, Nemocnice Na Františku

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *