Putování z Chicaga do Seattlu za golfem

 

Foto: Petr Zempliner

Foto: Petr Zempliner

První den – Chicago – 29. 6. 2013

Na zavazadla na O‘ Hare jsme dlouho čekali, ale to nebylo nic proti popojizdeci hodinové cestě novou, půjčenou obrovskou Toyotou do hotelu. Počasí se pokazilo a začal  letní slejvák a bylo po sluníčku. Hotel Felix jsme šťastně našli a náš pokoj je dost malej na to, aby jsem si zatrénoval golfový švih, ale dost velkej na ten všechen bordel, co  sebou taháme. Přes let strávený v businessové péči holandských královských aerolinek, máme hlad. Zaparkujeme za 35 na den a jdeme hledat hospodu, což v centru Chicaga, kde stojí náš šťastný hotel Felix, není fakt žádnej problém. Vlezeme  do Hooters a objednáváme cibulový kroužky a smaženou Mozzarelu, Cézara a hambáče. Je toho hodně a jediný co stojí za zmínku, jsou ty kozatý a pěkně prdelatý holky. Padáme do postele, protože jsou čtyři ráno. Doma v Praze.

Ráno jdeme do sluníčka a všude spousta červenejch pošuků, který slavej tu smutnou Jágrovu prohru. Jedeme lodí na vyjížďku po řece a jezeru – spousta povídání o pěknejch domech kolem a velkým Michiganským jezeru, záplavách a nějakým zámku – po dlouhé chvíli pochopím, že mluví o zdymadlu, kterým právě projíždíme. Sluníčko, vítr ve vlasech, panoramata a po hoďce a půl si říkáme, že to bylo docela pěkný. Couráme a už jsme tu na Magnificentní míli, na Michigan street, takový velký místní Pařížský, kde je spousta lidi, je totiž pátek odpoledne. Okouníme a David občas vleze do obchoďáku, že se jde jen podívat. Nakonec objeví v Gapu nesmyslnou 70% slevu a kromě kraťasůa triček s Hendrixem a Psama  z Reservoiru kupuje nádhernou Parku za 21 dolaru. Porad neúspěšně hledáme nějaký knihkupectví, abychom si koupili Chicagskýho a golfovýho průvodce. Je to problém, protože Barnes s Noblesním zbankrotovali. Nakonec máme dílčí úspěch – na golf je zatím času dost. Pomalu couráme k hotelu a kupujeme golfový boty, který David někde na Babě zabordelil. Večer jdeme do klubu na blues, teda nejdeme, protože jsme mrtví a opravdu střídmě večeříme za rohem v Hard rocku,  kde kupujeme obligátní tričko a obdivujeme Hendrixovu a Pete Townshendovu kytaru. A jdeme spát.

Den druhý – Chicago – 30. 6. 2013

Po devátý ráno, po bouřlivý páteční noci, je město skoro bez lidí. Vymeteno, ale nezameteno. Na ulicích je bordel. Asi to včera stalo za to. Snídáme pravej americkej brunch s omeletou, šunkou, sýrem, hash browns, toustama a spoustou dalších dobrot.  Přežráni, ale spokojeni  vyrážíme do Art institutu of Chicago. V plánu byl nejvyšší americkej barák – Sears Tower, je ale mlha a pod mrakem, takže to nemá cenu. Zkusíme to spravit Chagalem, Degasem a Turnerem,…. stojí  to fakt za návštěvu. Je to taková kombinace British muzea a National galerie.   Než tam dojdeme, narážíme na Hard Rock Hotel  ze kterýho je David úplně uvařenej. Všude, v lobby, v recepci visej starý slavný kytary a jeden Fender si hosté můžou   půjčit na pokoj.

Je mi po ty opulentní snídani těžko a Fernet nikde. Sedíme ve sport baru a koukáme, jak Berďa podevátý ničí Andersona a já mu k vítězství připíjím Jimem Beanem, kterej překvapivě na žaludek pomáhá taky. David utajeně usrkává z mý skleničky, tady mu totiž nenalejou. Na cestě do Šťastného hotelu mě David ukecá a tak mu kupuju tři vinyly: Black Sabat, Hendrixe a ještě něco, co slyším poprvé. Z  živýho blues už dnes zase nic nebude. David kouká na bednu a řechtá se jako houpací kůň a nikam se mu nechce, což chápu. Tak snad zítra.

Foto: Petr Zempliner

Duel Davida a Petra Zemplinerových Archiv Petra Zemplinera

Den třetí – odjezd z města Čermáka, Hemingwaye, Frank Lloyd Wrighta a Al Capone – 1. 7. 2013

Ještě musíme nakoupit par maličkostí – takže jezdíme městem, které neznáme, jako magoři, skoro celý den. Konečně v pět padáme a pouštím první z deseti právě zakoupených cédéček – co jinýho, než  Chicago! David to nezná, což mne překvapuje, protože jinak vykazuje obstojný znalosti rockovým muziky posledních čtyřiceti let. Když dohrajou  I’m man, s čímž souhlasíme, tak to měníme za skvělý Claptonovy starý pecky, Leila, Badge a podobně, který pak vystřídaj povedený křehounký  žebírka a  losos v Kung Pao omáčce v oblíbené Páteční restauraci. Vůbec nevadí, že je pondělí. Chtěli jsme dojet trochu dál, ale s plným břichem se blbě řídí a chce se spát a tak bydlíme na první pokus v Rockfordu asi sto kiláků na západ od města mrakodrapu a gangsteru. Zítra bude golfíček a matika a pak dál na západ a taky trochu na sever.

Den čtvrtý, on the road again – 2. 7. 2013

Ráno vyrážíme z Rockfordu, kde mají asi deset golfů, ale po pevnosti, skále nebo plesnivym sejru, ani vidu,  ani slechu. Dvě hoďky jedeme a jsme tu, v místě zvaným Baraboo.  David mi dal ránu na sedmi nejtěžších jamkách. Hráli jsme na dlouhým, těžkým Wild Rock golfu, nedaleko Wisconsin Dells, místním Macháči v americkým provedení, kam ročně přijede odložit starosti a úspory tři miliony Amíků  a  malého Outletu, kde si David nakoupil další  dávku trik, kraťasů a hlavně Vansky. Ty jsou fakt důležitý. Začátek byl dobrej. Šlo mi to a až do dvanáctky jsem vedl o dvě jámy. Pak jsem se sesypal a o dvě prohrál. Je večer, únava žádná, protože hodně členitý hřiště jsme z donucení autíčkovali. Ještě se kousek posouváme a zdravě večeříme v Burger Kingu a …do hajan. Ráno zase trochu bednovýho tenisu a matiky  a opouštíme tuhle Rockovou krajinu, kde  žádný skály nejsou a tak spekuluju, že to je poklona Múzy naši hudební orientaci.

Přes Minesotu do Jižní Dakoty – 3. 7. 2013

Dneska nikam nespěcháme. Prosedíme v autě celej den. Nemusíme nikam  dojet, jsme tudíž v klidu. Jedinou  jistotou je, že jedeme na západ. Čumíme na Wimbledon, jak arogantní Radwanská  zametá s nervózní sympatickou Číňankou. Škoda. Balíme a snídáme ve Walmartu, kupujeme dobrý cédéčka po pěti dolarech a vyrážíme. Interstate číslo 90. Pole, samý pole, žádný stromy. Nudná rovina od obzoru k obzoru. Tisíce větrníků, který nic nehyzděj. Není co. Posloucháme Zeppeliny a Strejce a je nám fajn. Nalejvám se už druhým rudým býkem, protože jsem neměl kafe. Tady, v tom zapadákově totiž kafe nemaj. Nikde! Leda u Meka a to nechci. Pak už ani Makače nejsou. Máme hlad, ale i fastfoody zmizely. Konečně díra jménem Rock Creek, jak jinak. Nikde žádná skála. Potok taky nevidím. Vidím americkou hospodu a jim děsnýho lososa a David slušnýho hambáče. A zpátky. Dálnice číslo devadesát, celej den, maximálně sedmdesát, minimálně čtyřicet mil za hodinu. V šest budeme u Siuxových vodopádů, tak tam asi přenocujeme. Zastavuju. Následuje krátké spánkové intermezzo způsobené nedostatkem kofeinu a klesajícím tlakem před deštěm. Par mil před Sioux Falls se krajina zvlní, stromy, pole skončila a je to tu najednou moc hezky. Bydlíme za 70 US v Super 8 a jdem malovat exponenciální funkci. Těšíme se na večeři a zítra na golf a muzeum spamu. Nekecám!

Sioux Falls –  4. 7. 2013

Ráno trochu počítáme a poočku čumíme na  smutnou bednu. Berďovi to zase   nevyšlo a nám taky ne.  Udolal ho ten srbskej bard Djokovič, nás ty posraný funkce. David míní, že je to tím, že nemáme pravítko a velkej papír, takže zakřivení funkcí není  vidět.  Já si tím nejsem úplně jistej, ale radši souhlasím a doufám, že mne do zítřka osviítí matematickej Pán Bůh. Špatnou náladu vylepšuje akorát vzpomínka na včerejší  večeři. Na stole byla hromada krupavejch kalamár na salátu, tuňák hezky uprostřed růžovej a vedle šťavnatej biftek nakrájenej na kousky a servírovanej na do zlatova usmaženejch domácích brambůrkách. K tomu velkej, nevím proč, pálivej salát a sympatická servírka. Sedíme na Siouxskejch Příkopech, kouříme a je nám fajn. Netuším, čím se tohle město živí, každopádně má prachy. Alternativně,  peníze svých daňových poplatníků nestrká  do bezedných kapes  váženýho zastupitelstva, ale do  občanů, velebení města a kumštu. Lidi jsou tu  milí a srdeční, každej zná každýho, objímaj se  a teď zrovna plánujou, jak letos pojednaj  čtvrtej červenec, ten slavnej  den americky Nezávislosti.  Sochy na Příkopech jsou v klidu a pohodě, stejně jako my. Včetně skleničky primitivního vina a dvou  doktoru Pepřů, platíme necelých čtyřicet babek, což nám připadá neuvěřitelný.

K snídani máme čerstvý kuřecí řízky, řeckej jogurt od toho Turka, co  Amíkum vysvětlil, jak  chutná dobrej jogurt a stal se za to světovým podnikatelem roku. Zapíjíme to Starbucksovym kafíčkem a jedeme koupit foukací harmoniku, bez  který, jak všichni dobře víme, nejde hrát  rockovou muziku. David roztouženě prohlíží na stěně visící reprezentativní sestavu Fenderových kytar a tváří se, že konečné pochopil smysl svého života. Nedovedu si představit, že by Dáda bez nasrání strávil absenci golfovýho autíčka. Když nemůže řídit naši, fakt velkou, osmimístnou, úplně novou Toyotu, chce řídit aspoň na golfu. Já chci chodit, protože je to  pro  mne poslední sport, kterej na starý kolena provozuju. Za trest dostávám zaslouženou nakládačku a prohrávám o sedm jamek. David hraje skvěle, na paru pět je druhou ranou na greenu a tak podobně. Tahle golfová hra mu jde zatím lip, než hra na kytaru. Je pět, máme děsnej hlad. Po chvíli nacházíme hospodu s příznačným názvem Královská vidlička, kde se přežereme za jedenáct dolarů na jeden žaludek skoro do bezvědomí.  Po Interstate devadesát si to frčíme, pro  změnu,  na západ. Jede se dobře a  za dvě hoďky přejíždíme Missouri, což je opravdu velká řeka. Konečně jsme na divokým západě, kterej má být plnej medvědů, rudochů a bizonů. Zatím nic, tak si  kupuju klobouk, láhev argentinského Merlotu a jdeme do hajan.

Foto: Petr Zempliner

Foto: Petr Zempliner

Badlands – 5. 7. 2013

Máme pomalej rozjezd.  Po včerejším golfu jsme byli utahaný a tak jsme si pospali. Balíme, ale nemůžeme v tyhle malý díře,  která není ani na mapě, najít  normální snídani a  normální kafe. Jíme v Arby’s, což bylo poprvé a naposled.  David má hambáče a já si dávám pěkně dietní salát, což jsou,  jak se za okamžik ukáže,  dva krajíce  toustovýho chleba vrchovatě naplněný majonézou se stopovým množstvím kuřete. A zase – po  devadesátce na západ.  Mezistátní  je tady skoro prázdná, maximální rychlost 75 mil, takže cesta by skvěle ubíhala, kdyby nebylo  zataženo a před deštěm, kterej ne a ne spadnout. Míříme do indiánských lovišť a přírodní rezervace Badlands a moc nevíme, co nás čeká. Predstavuju si Kevina Kostnera jak tančí s vlky. Přesně tak to tady vypadá. Akorát vlci,  bizoni a Komančové s poručíkem Dunbarem tady  chybej. Jinak tady nechybí nic. Ani turisti,  ani informační středisko s kinem a poučnou přírodovědnou expozicí a obchodem se suvenýry. Přesto je třeba to vidět.   Nizkej tlak je dneska nesnesitelnej a tak si oba slabou hoďku zdřímneme na parkovišti. K večeru konečně přichází  pořádnej slejvák, ale to nám nevadí, protože už se blížíme k Rapid City a bubnování tučnejch kapek deště vůbec neruší koncert Johnyho Cashe, kterej zpívá, že si dal k snídani pivo, že bylo dobrý a tak si dal druhý jako dezert.  Plánujeme zítřek a netušíme, co nás ještě dnes večer čeká. Po večeři u Fridays objedeme asi patnáct motelů, hotelů, INNů, Suites a nic. Je totiž Den nezávislosti a ten  zřejmě všichni Amíci slaví v Rapid City. Pár desítek mil na jih je totiž cíl taky naší zítřejší cesty: Mount Rushmore. To jsou ty čtyři velikáni americký historie s ksichty vytesanými do skály. Washington, Lincoln, Jefferson a Roosevelt. Teda Theodore Roosevelt a ne ten  pitomec Franklin Delano, kterej dva roky tiše koukal, jak Hitler zabírá Evropu a kdyby nedostal od Japonců na Hawaji na prdel, kdo ví, jak by to všechno dopadlo.   S námi to nakonec dopadlo dobře, nocleh jsme našli a David se celej večer koukal na bednu na Den nezávislosti, jak černoch (Will Smith) a Žid (Jeff Goldblum) zachraňujou lidstvo od nájezdu krutých mimozemšťanů. Já jsem zatím psal tenhle report, a protože už je zítra, končím. Ještě se podívám na zprávy, abych si udělal radost zjištěním, jak zasraný islamisti dostávaj v Egyptě na prdel a půjdu spát.

Bláznivej Kůň – 6. 7. 2013

Ráno  úspěšně řešíme pár nerovnic  a po chvíli už sedíme v autě a uháníme k prezidentům na Mount Rushmore. Projíždíme místa s magickými indiánskými názvy jako Šeptající listí nebo Mluvící potok a já vzpomínám na spolužáka ze základky Vladimíra Kadlece, kterýmu  nikdo neřekl  jinak než  Prase. Měl největší sbírku pohlednic Vinetoua, Old Shaterhanda a ostatních hrdinů mayovských  filmů  z celý školy. Tu jsem mu záviděl, to Prase ne.  Black Hills jsou  lesem pěkně zarostlý dakotský Beskydy, akorát motorky a klobouky tu maj lepší. Mám už druhej. Úplně nejtypičtější, ujišťuje mne obstarožní prodavačka.  Kafe maj nejhorší. Říkám espresso, dvojitý a silný a dostanu bandasku teplýho mlíka. David si v týhle vyhlášený cukrárně  turistickýho městečka jménem Hills dává Chocolate chip cookie dough milkshake a docela si ho pochvaluje. Po zjištění, že o dvacet mil dál na jih  je Crazy Horse Memorial, kterej prej určitě musíme vidět, změníme plán a odsouváme prezidenty na druhé místo.  Já naivně doufám, že uvidím památník holek, který tancovaly nahoře bez ve stejnojmenným pařížským Saloonu, kterej jsem  shodou okolností dvakrát navštívil. Omyl. Crazy Horse v americkým provedení nejsou polonahý francouzsky holky ani Bláznivej kůň,  ale  udatnej náčelník kmene Lakota. Pošuk polského původu, jménem Korczak Ciolkowski,  si před šedesáti lety vzal do hlavy, že ve skále vystřílí dynamitem jezdeckou sochu  Indiána, která  bude dvacetkrát větší než  ctihodný obličeje amerických prezidentů vytesaných do kamene nedaleko odsud. Zatím je za dvacet babek k vidění pouze jeho tvář. Teda tvář náčelníka. Tvář Korczaka k vidění není už několik let a tak teď na tomhle šíleným soukromým projektu  pracuje sedm jeho dětí a manželka.  Konečně! Z hory  na nás klidně a sebevědomě shlížejí všichni čtyři kluci prezidentský. Z ještě větší vejšky na nás svítí sluníčko a my se začínáme těšit na dnešní golf. Vyhrál jsem o pět jamek a jsem nadšenej! Hřiště bylo technický a moc nevyhovovalo Davidovým super dlouhým ranám. Ztratil spoustu míčů a mne to navíc docela šlo. Na druhý devítce jsem zahrál pět párů. Na dvanácté začalo pršet a tak jsme zůstali na tom krásným,  ztichlým hřišti úplně sami. Zejtra to v Dakotě zabalíme a jedeme na medvědy do Yelowstonu.

Devils Tower – 7. 7. 2013

Včera, po mým slavným golfovým vítězství, jsme se vrátili do Rapid City a hned na první pokus máme kliku – nacházíme nocleh v Budget Host Inn. Budget a pohostinný  to není ani trochu,  a kdyby tahle Inn před pěti lety vyhořela, bylo by to  pozdě. Špína,  celou noc vrzajici  větrák a televize stará, že by mohla kandidovat do Senátu. Jedinou výhodou je, že se v našem pokoji  smí kouřit. Ráno si v posteli  zapaluju Romea s Julií a k tomu  popíjím kafíčko, co jsem si připravil na pokojovym vařiči. Tohle si nedopřeju ani doma.

Trochu předbíhám. Hledáme hospodu, kde  se po golfu navečeřet a  David Navigátor velí,  otoč to, přejeli jsme! Dělám legální ju turn a jedu. Na přechodu stojí chlapík a rukou naznačuje, abych zastavil. Trochu se bojím,  váhám, tma a kolem nikdo nikde, ale nakonec zastavuju. Přistoupil k mýmu otevřenýmu  okénku a řekl: promiňte pane, jedete v protisměru! Z toho plyne, že člověk nikdy neví, jak snadno může přijít k úrazu.

David potřebuje spodky a tak po snídani jedeme šopovat. Tři hodiny hrůzy a jsem o pár stovek lehčí a o pár kil nákupu těžší. Jediný, co stojí za zmínku, jsou dva nádherný klobouky, který jsem si koupil ve specializovaným kovbojskym obchodě.

Konečně startujeme mezistátní devadesatkou na západ. Jak jinak.

Wyoming Forever West píšou na ceduli podél dálnice, když opouštíme Jižní Dakotu a vjíždíme do Wyomingu. Moc tomu nerozumím. Jakoby existovala možnost, že by Wyoming byl někdy East.

Trochu si zajedeme. Když už jsme tady, tak se na tu  Devils Tower  podíváme. Vypadá jako Guliverův náprstek posazenej doprostřed  země Liliputů.  Výlet bokem nebyl vůbec marnej.

Je pod mrakem. Takovým tím fakt velkým americkým mrakem, kterej zakryje skoro celý velký americký nebe. Kdo to neviděl, myslím ty americky rozměry, tak si bude myslet, že jsem ulítlej. Prostě v Americe je všechno nějak větší. Nebe je vejs, obzor je dál  a mraky jsou  plnější a hrozivější. Ten dnešní mrak byl jeden z nejhrozivějších, jaký jsem kdy viděl.  Bude pršet, oznamuju zbytečně, protože už se to žene. Slejvák, blesky a vítr tak silnej, že musím zastavit. Najednou rána do auta. Krupobití, jakýho jsem se dosud, během svýho celkem dlouhýho života, nezúčastnil. Chvíli to vypadá, že skla nevydržej a David se zděšeně ptá, co budeme dělat. Za čtvrt hoďky je po bouřce.  Silnice je pokryta palcovou  vrstvou krup a  kolem nás projíždějí houkající sanitky a hasiči. Sluníčko zase svítí, tak jedeme dál, do toho národního parku Žlutýho kamene.

V Buffalu, hlavním městě okresu Johnson, sjíždíme z Interstate 90 na scénickou silnici 16, která nás zítra dovede do Yelowstonu. Máme totiž  zpoždění a neplníme plán, což je úplně jedno, protože už máme skoro dvě třetiny vzdálenosti z Chicaga do Seattlu za sebou. Ty nudný nekonečný pole Wisconsinu a Minnesoty jsme profrčeli nečekaně rychle a tak si teď klidně můžeme dopřát mírný uvolnění cestovního tempa a déle se kochat krásama indiánskýho kraje.

Zastavujeme a koukáme na stohlavý stádo sobů pasoucích se podél silnice. Stmívá se a je chladno. Přejíždíme pohoří Big Horn a  hodně rychle klesáme ze tří tisíc metrů dolů, do teplíčka. Je tma jako v pytli a ze scénický silnice číslo šestnáct už žádný scenérie nevidíme. Jedu rychle z kopce, David spí a já poslouchám Lanu del Rey, jak zpívá Summertime Sadness
a je mi taky trochu smutno. Ani nevím proč. Vlastně vím.

Neděle v Yellowstonu – 8. 7. 2013

Koukáme na Wimbledonský finále Djokoviče a Andyho Murray a přitom si děláme  tee time na Green Hills Golf Course ve Worlandu, kde jsme přespali v překvapivě poloprázdné Super osmičce.  Je neděle a to se  v každý slušný rodině hraje golf.  Medvědi, bizoni a losi se sobama musej ještě počkat. Sleduju ty dva tenisový borce a potichu si přeříkávám, jak  budu hrát. Točit se a nehrál rukama, zvednout hlavu, dejchat nosem, neprat to a hlavně neztuhnout  přílišným chtěním zahrát dobrou ránu! Just hit the ball, radil mi  jeden Amík a asi měl pravdu.

Snídáme krocanový a kuřecí sendviče ze supermarketu, protože tady v tom městečku nic jinýho, než Mekáč a Arby’s není. Zapíjím to  studeným čajem a rozhlížím se po parkovišti, samej Wyoming. Registruju, že nemaj na značce žádnej výkřik jako Garden State, Empire State, Sunshine State nebo tak něco, jako ostatní státy unie. Maj tam akorát namalovanýho kovboje na vzpínajícím se koni. Asi jim to stačí. Přemýšlím, jestli je to něco  hodnýho zaznamenání, ale nic mě nenapadá, tak to pouštím z hlavy.

David už je zase nasranej, ze neberu autíčko. Prvních par jamek vzteky  nemluví. Prohrál jsem vo čtyři jámy. Bylo hrozný vedro, dusno a jsem rád, ze to mám za sebou. S ohledem na fakt, že je dnes sedmýho sedmý, jsem moc velký štístko neměl. Většina lidi letu 214 Asiany štěstí měla, když přežili  to nepovedený přistání v San Franciscu. Koukám na to v televizi, když čekáme na pozdní obídek a nevypadá to vůbec dobře. To přistání. Obídek dobře vypadá.

Po typickým americkým jídle který se skládalo z žebírek, smaženejch krevet, pečený brambory, domácích hranolek a jednoho pořádnýho Triple Cheese Bacon Burgru a dvou kýblů dietní Pepsi vyrážíme do toho vytouženýho Yellowstonu, kde jsme plánovali bejt už včera.

Zase zatáhlo, tlak padá  a víčka se mi klíží. Spravuju to Red Bullem a frčíme dál. Svatej Petr se  evidentně neumí rozhodnout, jestli dnes do tý bouřky jde nebo to nechá na zejtra. Neprší, asi má práci někde jinde. Možná odpočívá, vždyť je neděle.

Silnice je jak vymetená, tak nechávám Davida řídit. V obci před Cody, rodištěm Buffalo Billa, což je zdejší ikona, se stavíme  na  kafe ve Starbucksu. Pak si naproti kupuju  láhev jihoafrickýho Shirazu a už se těším, jak si večer s Davidem budeme užívat prostý funkce a já si k tomu naleju zaslouženou sklenku červenýho.

Jedeme podél úzkýho, dramaticky vyhlížejícího kaňonu k přehradě Buffalo Billa postavený na Šošonský řece. Jestli se nemýlím, tak Šošoni byli  hajzlíci, který skalpovali  bílý tváře na potkaní. Aspoň v májovkách to tak vždycky bylo. Siuxové byli hodný a Šošoni zlý. Konečně v jsme ve vyhlídnutém  Lake Yellowstone Hotelu, kterej je plnej Rusů a Japonců a vůbec se nám nelíbí. Ještě méně se nám libí cena a tak to otáčíme a jedem z parku ven. Je půl dvanáctý a konečné ležíme každej na svý královnině posteli. Je asi jasný, že na  funkce nedošlo, na Shiraz jo.

Foto: Petr Zempliner

Foto: Petr Zempliner

Tatanka čili Bizon – 9. 7. 2013

Jako každý ráno i tohle  se dohadujeme, kdo půjde první do koupelny. Vymydlený balíme  a  hurá zpátky do Yellowstonu. Po cestě snídáme v Pahaska Tee Pee, kterážto snídaně si zaslouží trochu podrobnější popis. David si dává dětskou! porci borůvkovejch lívanců a já Kovbojův skillet. Nevím, co to je, nechám se překvapit. Před Davidem přistál talíř normální obědový velikosti a na něm se rozkládají na sobě ležící dva pankáči tak velký, že talíř není vidět. Každej lívanec je dva až tři centimetry tlustej a plnej kanadských borůvek. Než se do toho  David pustí, polejvá  to důstojným množstvím  javorovýho sirupu.

Já mám do křupava upečený hash browns s rozpuštěným čedarem hezky zateklym mezi kousky brambor, s úhlednejma krychličkama šunky, kouskama zelený papriky a smaženou cibulkou. To celý je zakrytý dvěma sluníčkama side up, jak tady říkaj  volskejm okům. David snědl slabou polovinu, přesto se další hodinu tváři odule a není s ním kloudná řeč. Já se k tomu postavil mnohem odpovědněji, skillet jsem sežral celej a mám do večera vystaráno.

Jedeme se podívat na to bublající smradlavý  bahno, kterýho je Yellowstone plnej a ani gejzíry nehodláme vynechat. Potkáváme stádo bizonů a fotíme ty ohromný Kostnerovy  tatanky, jak pominutý.  Vypadají mírumilovně, když se pár metrů od nás klidně pasou, ale leták, kterej jsme nafasovali u vjezdu do parku varuje, že jsou divoký a nebezpečný. Tak je raději nehladíme.

Objíždíme ta místa, co se musej vidět. Je to pěkný a zajímavý, pro geology nejvíc, což nejsme. Čekáme do 16.25 až začne chrlit Starej Věrnej (Old Faithfull). Má to přesně načasovaný. Je na něj spoleh. Čekáme tam v davu čumilů a já si připadám, jak na Staromáku, než začne orlojový představení. Foťáky nastartovaný a jedem! Stařík je dnes nějak unavenej. Moc mu to nestříká. No, aspoň že je věrnej.
Zase leje jako z konve. Zastavuju, protože není vidět na krok. David spí. Vyhlížím medvěda, ale grizzly nikde. Tak aspoň píšu tenhle deník.
Přestalo pršet a tak uháníme podívat se na Mamutí Horký Prameny. Ty stojej za to. Nejlepší na konec.

Je skoro večer a tak jdeme na véču. Salát a pizza. Bratrsky se dělíme. Odjíždíme z Yellowstonu a vítá nás Montana. Nádhera. Hory, údolí, jeleni, bizoni, krávy, koně a jejich nikde nekončící pastviny. Teď už chápu, proč chtěl ten sovětskej ponorkovej  důstojník, zástupce  Seana Conneryho na  Rudým Říjnu emigrovat do Montany. Nedožil se toho. My ano a to je dobrý.

Foto: Petr Zempliner

Foto: Petr Zempliner

Montana – Boseman – 10. 7. 2013

V Bozemanu, vstupní (naší ovšem výstupní) bráně do Yellowstonu, jsme se dobře Super osmičkově vyspali a teď snídáme osvědčené kuřecí řízky a trochu opožděně kupujeme cestovní ledničku a do ní spoustu různýho pití a led. Jedeme na golf. Bridger Golf Course vypadá  dobře a jak se za chvíli ukáže, taky dobrej  je. Těžkej tak akorát, občas nějakej kopec, ale dá se to ujít. Je nádherně, sluníčko svítí, přitom žádnej pařus. Štefan Krížo by řekl: počasí – značka ideál. Kolem dokola  vysoký hory, kterejm se na hřebenech třpytěj bílý placky loňskýho sněhu. Jede s námi ve flajtu  sympatickej děda, ze kterýho na třetí jamce vypadne, když jsme se trochu vočuchali a obligátně si sdělili, odkud jsme a čím se živíme, že byl ve dvaadevadesátým roce v Praze se svým kamarádem Miltonem Friedmanem. To mě umrtvilo.  Že tam točili dokument, jak lidi v osvobozený východní Evropě začínají podnikat a co s nima ten trh dělá.

Golf hrál docela obstojně, přestože vypadal na osmdesát. Na dvanáctce, když už jsme byli starý známý, z něj vypadlo, že hraje teprve rok a půl. To mě dorazilo. Je původně horolezec, proto žije tady, v Montaně.  Před třemi lety dostal raka, a když už nemůže lézt, tak se dal na golf.

Zase jsem prohrál, tentokrát však se ctí. Hrál jsem dobře a David měl co dělat. Stav je tedy 4 : 1 a už to budu těžko datahovat.
Ten Fender, co jsem mu za vítězství slíbil, už se těší do Prahy.

Měníme plán a nikam už dnes nepojedem. Budeme se věnovat funkcím, pokud to ovšem David neodbojkotuje, což má evidentně v úmyslu. Kouká už hodinu na ty absolutní hodnoty a vzdychá, že je mu blbě od žaludku. Pravda je, že jsme po golfu zajeli do místní vyhlášený hospody a David po smažený kalamarovský overtuře spráskal obřího burgra z bizona, kterýho si nechal extra obložit plátkama slaniny a sejra. K tomu spořádal hromadu domácích hranolků sypanejch parmazánem. Děláme si na tom hřišti, který se nám dneska tak líbilo tee time na zítra na dost odvážnejch 6.50. David tvrdí, že to není problém.

Je mu asi opravdu blbě. Na žaludek žádnou medicínu nemám a tak jedu do Liquor storu. Ptám se na Jagermeistera a Unikum,  ale nemaj. Pak řeknu Fernet a chlapíkovi se rozjasní tvař, sáhne do fochu a vytáhne originálního italskyho brankáře (Fernet Branca). Aby těch zázraku nebylo málo,  nakouknu do sousední herny plný televizí, slot mašin, kulečníkovejch stolů a kurev. V rohu hraje sedm chlápků pokra a …není možný ….velí jim náš dnešní friedmanovskej golfista.

Great Falls – 11. 7. 2013

Ranní golfíček stíháme jen tak tak. Je ještě chladno; sluníčko, na rozdíl od nás, snídá a zatím nehřeje. Přece se nepřetrhne. Všední den a přesto je hřiště  narvaný.  Bereme si autíčko a zjišťujeme,  že s námi ve flajtu jdou dva místňáci, taky otec se synem. Jsem nerozhejbanej a cítím, že mě můžou každou chvíli chytit záda. Hraju opatrně a  dost blbě. David skvěle – 79 ran. Zahrál osm párečků a dva berdíky. Dvakrát putoval do eaglu. To se pak dost těžko soutěží. Jedeme zase na západ a zase po Interstate 90.  Nic originálního. Chceme se podívat do kraje ledovců, do Glacier National parku. Chvíli jsme nad touhle zajižďkou, až ke hranici s Kanadou, váhali, ale pak jsme si společně s Budhou řekli, že není důležitej cíl, ale cesta. David moudře prohlásil: je to tam prej hezký, tak se tam pojedem podívat.  Dálnice se vlní přes hory a doly a vypadá to tady jako v ráji. Všechno funguje, lidi jsou příjemný a zdvořilý, hambáče, kuřecí řízky, benzin a golf sou laciný.  Tráva je zelená, hory se tyčí, řeky se vinou, dobytek se pase a  já už chápu, proč maj auta z Montany na značce napsáno Big Sky.   Jedeme kaňonem Missouri a chce se nám zastavit a už tu zůstat. Zastavíme tedy v Beaverhead Deer Lodge a žádáme hlavouna  Bobra o rajskej azyl. Říká, že to probere se starou a s Jelenem a dá nám brzy vědět.

Spíme zatím o kus dál,  v Great Falls, městečku  ležícím na Missouri. Žádný vodopády  tady nemaj. Ani velký, ani malý. Možná to zabalily a odešly s Indiánama do rezervace. Večeříme, hledáme kytarovej obchod, kterej má v půl osmý zavřeno, nad čímž David nevěřícně kroutí hlavou a něco mumlá o zahnívajícím kapitalismu.  Počítání funkci s absolutníma hodnotama mi snížilo sebevědomí na absolutní nulu.  Do hajan, protože zítra máme golf už v devět a pak na nás čekají ty ledovcový krásy.

Great Falls, great golf – 12. 7. 2013

Ani nebudu referovat, jak ten golf dopad.  Zahráli jsme si  skvěle. Je to s nim  těžký. Teda s Davidem…. s  golfem taky. Třeba na obtížným paru pět, do kopce, proti větru, úzká fervej, jamka dlouhá 460 metru. Zahraje dvakrát do písku, a přesto píše par!? To by se z toho jeden posral!

Jedeme něco rychle sníst a pak hurá na severozápad!

Hned za hřištěm míjíme nějakou sochu, pak zahlédnu destičky se jmény a dochází mi – je to památník padlejch. Nevím, který války, jestli druhý světový nebo korejský nebo vietnamský. Po cestě k němu se ztěžka potácej dva staříci, asi aby zavzpomínali na padlýho syna nebo bráchu a najednou mi připadá naše dobrá nálada nemístná.

Rychlej kuřecí oběd a než opustíme Velký Vodopády,  jedeme do  včera zavřenýho obchodu Rod’s Music & Sound, pomazlit se s kytarama značky Fender Stratocaster, který jsou nejlepší, protože maj tři snímače a jsou zezadu tak správně vydlabaný, ze pěkně pasujou na tělo. Zepředu maj taky dobrej tvar, takže se ruka nevodře. Napadá mě, když je to tak jednoduchý, proč to ostatní výrobci nedělaj taky. Radši se neptám.

Počítám dny, který nám na tomhle povedeným zájezdu zbejvaj a dochází mi, že sebou musíme hodit. Poslední dvě noci spíme v Seattlu a tak zbejvaj už jenom tři další noci.
Jedeme po Interstate 15 na sever až do Shelby, což je místo, který je zajímavý hned dvěma věcma. Jednak má  stejnej počet obyvatel jako nadmořskou výšku, 3248. Na příjezdu do každý americký obce je cedule informující návštěvníka o těhle dvou důležitejch datech.

David referuje, ze Shelby je nejlepší Ford Mustang 500! Má totiž pětset koní pod kapotou a je to Mustang.

Dále zjišťujeme, že 24 mil na sever je hraniční přechod do Kanady, kterej má  otevřeno 24 hodin denně. Zajímalo by mě, jak dlouho by měli otevřeno, kdyby to bylo o pět mil blíž.

Do Shelby na sever po  patnáctce a pak na západ po obyčejný  silnici. Posloucháme pořád dokola The River Bruce Springsteena a moc se nám to oběma líbí.  Dojímám se u toho jako stará kurva. Vzpomínám na  Snow.. vod Redhotu, kterou jsme hráli pořád dokola při výletu na americkej jihozápad, při kterým nás málem sežral medvěd a na Passenger Iggiho Popa; tu sme do omrzení  poslouchali na loňským golfovým zájezdu do Kalifornie. Tom pak udělal z fotek a  Passengera montáž, na kterou se občas rad dívám. Spíme v městečku kousek od parku s divným jménem Cut Bank a zejtra už určitě budou ty ledovce.

Park národního ledovce – 13. 7. 2013

Chladný ráno v Cut Bank. Snídaně v Mekáči. David si to pochvaluje, já zatím čekám v autě. Pak zamířím  pro  něco dobrýho do supermarketu Ketty.  Ručníky s matracema nejim, tak  místo kuřecího šnyclu s jogurtem, kupuju po pěti dolarech dvě cédéčka. Starýho  Springsteena a ještě staršího Joe Cockera.  Opouštíme Přeříznutej Břeh a konstatujem, že není čeho litovat.  Projíždíme poslední obcí na východ od ledovcovýho parku, městečkem Browning.  Zapomenutej americkej konec světa. The Home of  Blackfoot Nation je napsáno na ceduli, která nás vítá. Bílý ani černý tady nebydlej, jenom sami rudý. Tlustý Indiáni, který moc nepracujou, není taky kde a tudíž nemaj prachy. Jsou  na podpoře a žijou v polorozpadlejch dřevěnejch domech na spadnutí. Před každým dvě až tři zrezivělý starý káry a spousta psů. David se nad každým dojímá a konstatuje, že se mu stejská po Orovi a Kohnovi. Moc blahobytně to tu fakt nevypadá. Jestli má jméno, týhle  bohem a  lidma zapomenutý díry, něco společnýho  s oblíbenou zbrojovkou Browning nebo věhlasným anglickým básníkem Robertem, se nám nepodařilo zjistit.

Jedeme dál. Glacier National Park je přesně takovej, jak sem si ho představoval. Vysoký horský stěny se zasněženejma  severníma  vrcholkama,  čisťoučký  jezera,  Big Sky skoro celý modrý, hluboký jehličnatý lesy plný medvědů a silnice vinoucí se nahoru a dolů, protože na horách to prostě jinak nejde. David je celej den bez nálady, pořád chrápe a je prej unavenej. Nevím z čeho. Možná z tý pizzy, kterou si včera pozdě večer nechal přinýst na hotelovej pokoj. Dal si Large  Pepperoni  Lover a ještě jeden salámovej topping navrch. Sežral to až na dva slajsy cely sám a ještě si to sypal parmazánem z pytlíčku, kterej nám k tomu přibalili.

Projíždím tou ledovcovou krásou, poslouchám Bruce a jeho …down to the river, piju jeden Red Bull za druhým abych  neusnul jako  mladej vedle a je mi fajn. Už chápu, proč se ten friedmanovskej děda na golfu v Bozemanu na chviličku zamyslel, když jsem se ptal, jestli máme jet  sem nahoru, jestli to stojí za vidění.

Opouštíme ledovce, a protože máme spoustu času, jsou teprve tři, míříme na golf. Prohrál jsem, dnes ale se cti. Chvíli to dokonce vypadalo, že bych mohl připsat druhé vítězství. Pravda, ta chvíle nebyla moc dlouhá. Posledních pár jamek jsem posral a bylo vymalováno. Dobrá a kaloricky vydatná americká večeře v Applebee’s a pak méně uspokojivý Motel 6. Všechny naše oblíbený hotely jsou plný, a proto rádi bereme  kuřáckej pokoj v týdle šestce,  kterej děsně smrdí a tak máme celou noc dveře vod pokoje dokořán. Snad nás nikdo neukradne.

Dlouhý Ucho – 14. 7. 2013

Odjíždíme z Kalispell, dvacetitisícovýho města na severozápade Montany, kde jsme nocovali v tom strašně smradlavým pokoji, tak smradlavým, ze se štítím sám sebe. Místo, abysme si vychutnali dopolední kafíčko a užili si sluníčko a spousty čistýho vzduchu,  oba trochu podrážděný, se pěkně zostra  pohádáme, kvůli úplný píčovině; totiž, ke kterýmu si ve Starbucksu sedneme stolu. K tomu ve stínu nebo k tomu druhýmu, taky ve stínu. Padají silná slova, kterých vzápětí lituju (v duchu). Mlčky sedáme do auta a jsme oba očividně nasraný. Po chvíli tam David, asi na usmířenou, pouští  River a jen co Springsteen dozpívá ,   Dylanovu Desolation Row. Rozumím tomu gestu usmíření a zlost je ta tam.

Projíždíme mezi zelenými horami a po březích  tmavě modrejch  jezer plnejch srubů, chat a všelijakejch  víkendhauzů. Pěkný! Takový montanský Slapy.  Všechno se tu jmenuje buď Fork nebo Creek nebo Flathead. Zatímco Fork a Creek jsou celkem jasný, Flathead je záhada. Flathead se tady jmenuje řeka, taky most, kterej přes ní  vede, taky potok, kterej se do tý  řeky vlejvá, taky samota ležící na břehu tý stejnojmenný, flatheadovský  řeky.  Pak zajišťujeme, ze Placatá Hlava je jméno místního indiánského kmene. Bílý kolonisti si takhle zřejmě vylepšili svůj indiánskej pocit provinění.

Přitom mne dochází, že tady v Americe, se skoro každá cesta, každá silnice nějak a ještě častěji, po někom jmenuje. Po nějakým vojákovi nebo  kapitánovi nebo plukovníkovi nebo astronautovi. O dálnicích slavnejch prezidentů, vojevůdců, starostů a  guvernérů, ani nemluvě. Líbí se mi to. Je to ocenění  dobrejm a zasloužilejm lidem, který je určitě lepší, než nějakej zaprášenej metál na dně šuplíku. Otázka však zní, jestli máme v Česku na skladě dost hrdinů a slušnejch politiků. Mám o tom určitou pochybnost.

Zase na devadesátce a zase na západ!

Idaho – famous potatoes, je napsáno na poznávacích značkách státu Idaho, do kterýho jsme právě  vjeli. Velké uznání bramborám. Je to trochu směšný, já to ale chápu. Brambory mám rád a teď navíc vím, komu mám být za tuhle pochoutku vděčnej. Seřizujeme si hodinky – Pacifickej čas – máme hodinku navíc!  Teď už je časovej rozdíl devět hodin.

Sjíždíme z dálnice, máme hlad. Pozdní  oběd v Denny’s a naproti přes silnici objevujeme,  v tomhle malým městečku s divným jménem Coeur d’Alene, neuvěřitelnej obchod s muzikou: Long Ear, kde maj zkrátka všechno. Cédéčka i  vinyly, nový  i z druhý ruky, který, jak tvrdí David, jinde nelze sehnat.

Dopadlo to, jak se dalo očekávat. Sympatickej prodavač  Davidovi radí, jak převážet vinyly, aby se v tom horku nezkroutily.

Jedeme celej den. Už  přes pětset kilometrů. Projeli jsme Spokane, první velký město ve věčně zeleném (evergreen) státě Washington. Jako dnešní cíl jsme si vyhlídli  Moses Lake, malou obec o 70 mil dál na západ. Tam přespíme, ráno si dáme pravděpodobně poslední golfíček  týdle cesty a pak do Seattlu.

Finále – 15. 7. 2013

Naše  skoro nová, teď již dost zaprášená, povadlá   a  od krupobití pomlácená, šestimístná  vana Toyota Sienna, ve který se, během tý  tři tisíce mil dlouhý cesty z Chicaga k Pacifiku, postupně rozsvítily skoro všechny varovný kontrolky, co jich tam elektronickej Japonec nacpal, má New Yorkskou poznávací značku (Empire State). Nevím proč. Auto jsme si půjčili  u National na Chicagským letišti.  Zajímavý je, že kamkoli přijedeme, domorodci se na nás přátelsky usmívaj a radostně mávaj na kluky z Novýho Yorku, jakoby chtěli říct, jo vy v New Yorku, vy máte pod čepicí. V Česku je to naopak. Kamkoli přijedu s  pražským autem, koukaj se na mne, jako co tam pohledávám a mám bejt rád, že nedostanu přes hubu.

Sotva jsme dorazili do Seattlu, stejně jako minule nás vítá  Mt. Rainier s bílou šošolkou na svým čtyři a půl tisíce metrů vysokým těle a tváří se, že mu to tady patří. Vzápětí  potkáváme ten dobrej hotel, ve kterým jsme spali před pěti lety, tehdy ještě v plný sestavě,  s Tomem.  Kývnem na sebe a hned to jedem zkusit. Chyba lávky. Už se nejmenuje Sierra, ale Hyatt  a nestojí stovku, ale tři. Jedeme dál. První kytarovej obchod má zavřeno. Je neděle. Druhej, o kus dál, je kytarovej ráj. Tak pravil David Zempliner  a oči mu září nadšením. Asi 400 metru čtverečních Fenderu, Gibsonu, Epiphonu a všech možnejch i nemožnejch druhů a typů a značek kytar,  comb, strun, trsátek a vůbec všeho toho kytarovýho náčiní, co k tomu patří. Vypadá  to  na pár hodin,  tak si sedám na combo Fender za dva tisíce dolarů a píšu poslední den naší cesty.

Dnes ve čtyři v noci se totiž ukázalo, že neodlétáme v úterý, ale už zítra, v pondělí. Nepozornost a málem jsme měli drahej trabl.

Golfíček je zrušen a brzy ráno vyrážíme do Seattlu, abysme stihli  koupit tu nádheru, co jsem ji prohrál v našem golfovým klání zvanym Tour de  Fender, se skóre sedum ku jedný.

Dokonáno, koupeno. Jedeme kousek na sever, zkusit to do Marriottu, na kterej máme slevovej kupón. Zdařilo se a tak strávíme poslední noc v luxusu za necelou stovku. David už vleče nahoru tu kytarovou krásku, aby se s ní trošku pomazlil. Vyrážíme do centra na suši, který má pro nás v tomhle městě zvláštní význam. Posledně se se mnou  David  vsadil o  IPod, že sni velkou kuličku Wasabi. Vyhrál, ale tohle vítězství mělo zatraceně ostrou příchuť, na kterou vzpomíná dodnes. Je večer. Jdeme se podívat na rybí trh, do Štikový ulice, sedíme na nábřežní  lavičce, kouříme, mhouříme oči do zapadajícího sluníčka a  koukáme na moře. No a to je pro tuhle cestu všechno.

Petr Zempliner

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *