Petr Kolář: Český architekt na Maledivách jako dobrovolný trosečník

Má nacestováno tolik, že by i profesionální „globetrotteři“ bledli závistí. V popisu jeho práce byste však nic společného se zahraničím nenašli. Petr Kolář je „autorizovaný“ architekt, spolumajitel studia ADR, s. r. o., s mírným přesahem „vizionář“. Když se ho zeptali, zda by dokázal postavit i ostrov nějakých pět set kilometrů od rovníku, šel do toho… Jeho rukopis byste dnes našli ve více než 30 zemích světa.

Petr Kolář Foto: www.adr.cz

Petr Kolář Foto: www.adr.cz

Ochutnávka z nového Travel Digestu: rozhovor s architektem Petrem Kolářem o nejdražším hotelovém resortu na světě

Ostrovem v Indickém oceánu na Maledivách, kterému se intenzivně věnoval poslední dva a tři čtvrtě roku, jako by momentálně všechno začínalo a na krátký okamžik i končilo. Jen pomalu vybledávají vzpomínky na stavbu, kde řídil přes 2500 lidí patnácti národností na ploše velikosti „fotbalového hřiště“ obklopeného nekonečnou hladinou moře.

Právě kvůli výstavbě privátního resortu Velaa na atolu Noonu „musel“ sám vyzkoušet všechny ostatní luxusní resorty na Maledivách, aby věděl, s čím se porovnávat. Následně procestoval Indonésii, Bali, Borneo i Čínu, kde zadával a kontroloval výrobu nábytku a nejrůznějších doplňků. Ostrov však vybavily i české firmy Techo, Jež, Ross, Butterfly, Pragoclima a další. A pražským studiem ADR prošel každičký šroubek, minimálně v náčrtech.

Nakonec jste tedy nebyl jen architekt, ale i stavbyvedoucí…

Ano, převzal jsem celou stavbu. Abychom to dotáhli do konce, jaký jsem si předsevzal, denně jsem řídil dva a půl tisíce lidí.

Je rozdíl mezi západním a orientálním přístupem? Když to trochu přeženu, tak v Česku architekt jen kreslí, zatímco tam i míchá maltu?

V každé zemi se staví jiným způsobem a architekt má jiné pravomoci. Na Maledivách to bylo složitější – měl jsem k dispozici celý ostrov, na kterém mělo vzniknout luxusní „město“ pro šest set lidí. A všechno muselo fungovat, svítit, vyrábět vodu, likvidovat odpadky… Jak to zařídíte, je v téhle části světa jen na vás. Na ostrově byl původně německý management, který najmul subdodavatele z různých částí světa. Pak ho vystřídal anglický management, z čehož trochu vznikl kulturní střet. Každý šel malinko jinou cestou, takže jsem to nakonec rok před dokončením raději převzal sám. A nějak se mi to podařilo dotáhnout do konce.

V čem to bylo nejsložitější? Chodil jste jako otrokář s bičem a poháněl dělníky, aby to udělali, jak si představujete?

Nejnáročnější byla logistika. Když na ostrově zjistíte, že vám něco chybí, nemůžete sednout do auta, zajet do krámu a koupit to. Na každou věc musíte po objednání čekat, než přijde, proclí se a zaplatí. A ne vždycky to funguje. Během skladování třeba zrezaví motor do digestoře tak, že už se nedá použít. Podle výrobního čísla objednáte náhradní, ale pošlou vám jiný. Takže dál čekáte na správný typ, aby kuchaři mohli začít vařit.

Foto: www.adr.cz

Foto: www.adr.cz

Jak je možné, že jste z toho nezešílel? Tak obrovský projekt, tolik položek, tolik potenciálních chyb…

Naštěstí jsem na to nebyl sám. Měl jsem tým, který připomínal orchestr. Představte si, že jste dirigent. Když někdo začne hrát špatně, musíte ho vyměnit, a když někdo projeví talent, přesunete ho výš…

Jak vymýšlíte projekt pro globální klientelu? Máte nějakého psychologa, který vám radí: Arabové chtějí tohle, Číňani tamto…

Měli jsme tým poradců z různých částí světa, kteří rozumějí hotelové problematice. Nemůžu se soustředit na Araby, Číňany nebo Evropany – jde prostě o to, aby se to líbilo maximálnímu počtu klientů. Když Arab přijede do evropského hotelu, není to také úplně podle jeho kultury. Ale s pomocí určitých detailů se to dá přizpůsobit skoro všem.

Zprůměrovat, jakkoli to slovo zní ošklivě? Najít co nejširšího společného jmenovatele pro co nejvíc potenciálních zákazníků?

Ne, tohle snad platí pro hotel v Šanghaji, kde je 350 pokojů, které musejí být pořád plné. Maledivy jsou tak drahé, že stačí, když se tam za rok ubytuje jen pár hostů. Jde o to, aby si ten ostrovní komplex našel klientelu, která ho bude mít ráda a bude se tam vracet. A to se povedlo. Přijeli tam Arabové, Číňani, Rusové, Evropani a všem se tam líbilo tak, že si už na část života zamluvili nějaký apartmán.

To musí hřát na srdci snad víc než peníze, které jste na tom vydělal…

Hřeje. Projekty pro opravdu bohaté lidi dělám už čtvrt století, ale pořád mě zajímá, jak ty věci fungují. Pořád se chci učit, co jsme udělali dobře a co špatně. Když se to povede, mám radost. Jedna skupina mezi vánočními svátky třeba zrušila ubytování v Cheval Blanc Luis Vuitton a přesunula se do „našeho“ resortu. A to je pro mě vrchol, protože obětovali stoprocentní stornopoplatky – tak moc chtěli „k nám“.

Co je tak bohaté a náročné klientele ještě vůbec možné nabídnout? Ti lidé si přece můžou dovolit cokoli, viděli už skoro všechno… Hranici luxusu mají posunutou, překvapí je už jen máloco. Co takhle zhýčkaným lidem ještě můžete nabídnout?

„Genia loci“ – něco, co je osloví. Předpokládáte, že to bude nějak fungovat, a ono to prostě vyjde. Chcete příklad? V Hostivaři jsme chtěli postavit pivovar, kam bychom chodili na večeře a na pivo i my sami. Vymýšleli jsme ho rok a dneska je tam každý den narváno.

V čem to je? Má v sobě architektura něco neuchopitelného, do čeho musíte vstoupit intuitivně? 

Prostě se vám musí podařit vystihnout atmosféru cílové skupiny. Když vymýšlíte hospodu, cílíte na pivaře a přemýšlíte, jaký prostor by se jim asi líbil a co potřebují. Když cílíte na velmi bohaté turisty, jde o to, co hledají. Nepotřebují zlaté kohoutky, ale prostor, ve kterém je na dovolené vůbec nic neobtěžuje. Musí být maximálně funkční, maximálně přizpůsobený principu dovolené. Na Maledivách jsme prostor pojali velkoryse. Přímo z obýváku si můžete jít sednout k moři, anebo ve vnitřním atriu odpočívat a nevnímat ostatní… Arabové mají rádi uzavřené prostory, Evropani otevřené prostory, ale každý si může vybrat to svoje. A právě to je podle mě luxus.

Takže si předem musíte nastudovat hlubinnou psychologii různých národů, které tam budou jezdit? 

Ano, musíte je trochu znát. To neplatí jen pro kultury, ale i pro prostředí. Jinak se staví v Evropě, jinak v Asii, kde nemůžete postavit krychli s nízkým stropem a rovnou střechou, protože by to narušilo přirozenou cirkulaci vzduchu a hosté by zbytečně museli používat klimatizaci. Stavím domy, které musejí nejdřív fungovat, a až pak jim dělám hezký obal. V postmoderní architektuře je to naopak – ta nejdřív vymyslí obal, a až pak se zajímá o funkci.

Jak moc jde o kultury jednotlivých hostů? 

To se projevuje v detailech. Arabové na záchodě vyžadují spršku, Evropané bidet, takže tam musíme dát oboje.

Multikulturnost se tedy v architektuře ukazuje třeba v tom, jak si kdo myje pozadí…

Ano, nebo v jídle. V resortu je michelinská restaurace, kde vaří francouzská kuchařka, ve věži je japonská teppanyaki restaurace a v hlavní restauraci mezinárodní kuchyně (čínská, arabská, evropská…). Jde prostě o to, aby si každý vybral nejenom jídlo, ale i prostor. Tak třeba ve francouzské restauraci, která je umístěna na okraji reefu, se u stropu vznáší 450 bílých, zlatých a stříbrných létajících ryb na černém lesklém podkladu.

V noci černý strop splyne s okolním nebem, takže nevidíte, že máte nad sebou strop. Mola jsou podsvícena halogeny, ryby se táhnou za světlem a kromě designových létajících ryb můžete pozorovat rejnoky, manty či malé žraloky. V další restauraci je zase na zemi písek, v jiné si můžete dát oběd přímo v bazénu po kotníky ve vodě nebo se kochat výhledem na tyrkysové moře…

Jak moc jste na Maledivách používal tamní materiál? 

Vůbec, protože tam žádný není. Do betonu jsme dokonce ani nemohli dávat místní písek, protože je zasolený a beton by správně nedržel. Přemýšlel jsem spíš o materiálech, které by v tamních podmínkách byly maximálně praktické. V jordánské poušti jsem třeba našel kámen, který je odolný slunci. I když na něj pálí celý den, můžete se po tom kameni projít bos a nespálíte se. Schválně se zkuste v létě bos projít po dřevěné terase! Z toho jordánského kamene tam jsou všichni nadšení. Celý resort jsme udělali z přírodních materiálů, ale s moderními prvky. Najdete tam třeba skleněné zábradlí, které klasickou architekturu propojuje s dneškem.

Omezovaly vás nějak v nápadech tamní úřady? 

Nesměli jsme ničit přírodu, ale o to jsme se snažili sami. Jediným omezením bylo, že domy nesměly přesahovat nejvyšší palmy. Při stavbě věžovité vinárny jsme proto museli trochu švindlovat. Navršili jsme kopeček, vysadili na něj vysokou palmu, a díky tomu se nám podařilo věž vytáhnout na třiadvacet metrů.

Na Maledivách jste prý navrhl místnost, kde ze stropu sněží. Není to už přece jen trochu zpovykanost?

Ne, protože to je ochlazovací místnost v rámci wellnessu o rozměrech třikrát tři metry. Představte si celoprosklenou saunu s výhledem na moře a místo, abyste pak skočil do studené vody, se prostě jen ochladíte ve sněhu. Nebo když přijdete od moře, kde po čtrnácti dnech už máte sluníčka plné zuby.

Jak vás ve vaší práci architekta ovlivňuje cestování? 

Moc! V zahraničí pracuju přes dvacet let a za tu dobu jsem projel celý svět. Když jsem někde týden, měním každý den hotel. Je to šílené, ale čím víc toho člověk vidí, tím víc se toho naučí. Například na Bali jsem bydlel v klasickém hotelu, v moderním hotelu, v balijském hotelu… Všímal jsem si, co funguje i co nefunguje.

Ve francouzské restauraci se vznáší 450 bílých, zlatých a stříbrných létajících ryb na černém lesklém podkladu. Foto: www.adr.cz

Ve francouzské restauraci se vznáší 450 bílých, zlatých a stříbrných létajících ryb na černém lesklém podkladu. Foto: www.adr.cz

Co jste zjistil? 

Třeba že v oblastech, kde pořád prší, musíte mít přetaženou střechu. Na všechny materiály padá voda, pak na ně zase svítí slunce, pak zase padá voda… Dostávají strašně zabrat, takže je musíte chránit, aby se tak rychle neopotřebovaly. Údržba je velmi drahá.

Bez čeho se na cestách zásadně neobejdete? 

Bez několika kreditních karet. Kdysi jsem míval jen jednu, ale v hotelu mi ji projeli terminálem, který hlásil, že je neplatná, a tak ji přestřihli. Hotovost jsem neměl, takže jsem byl totálně namydlený. Vozím i notebook nebo iPad, přes který videokonferencemi řídím firmu. Nikdo z klientů nepozná, jestli jsem v Šanghaji, v New Yorku nebo na Maledivách, a nikoho to ani nezajímá. A pak vozím velký foťák, kterým si zaznamenávám zajímavé nápady. Fotka je pro architekta víc než záznam v zápisníku – je to jeho paměť.

Mám asi miliardu fotek, které si vždycky jednou za čas musím roztřídit. Když si ty fotky prohlížím, hned si vzpomenu na vůni restaurace na Bali, na náladu v Thajsku, Jakartě… Technologie architekturu neuvěřitelně posunula. Na škole jsem ještě kreslil tužkou, ale to už je dávno pryč. Dneska se jedeme podívat na pozemek a já se hned on-line propojím s kanceláří a můžu ho všem ukázat a probrat možnosti projektu. Než dojedu do hotelu, v notebooku už mám hotovou skicu a pošlu ji klientovi. Šetří to vzácný čas, a navíc je ten klient třeba zrovna na druhém konci světa.

Baví vás vůbec ještě létat pořád po světě a každý den měnit hotel? 

Loni jsem nalétal 380 000 mil. Je to náročné, ale když toho mám dost, naštěstí se můžu zavřít na chalupu u Karlštejna. Pořád si ještě myslím, že cestování a poznávání světa má něco do sebe. Nové nabídky jsou výzvy, takže se mi na chalupu nechce napořád.

Projekt na Maledivách pro vás byl možná absolutním vrcholem. Kam ještě můžete jít dál?

Díky Maledivám se mi otevřely další projekty, takže si můžu vybírat. Pořád mi něco roste pod rukama, pořád něco tvořím. A když to funguje a lidi jsou nadšení, jsem spokojený. Pořád mám kam jít dál.

Kde na světě se cítíte nejlíp?

V Česku. Máme tu všechno snad jen kromě moře a příroda tu má čtyři roční období. Nemáme vysoké hory, takže můžu sednout na kolo a vyšlapat je…

 

Ivan Brezina, Petr Tůma

Objednejte si výhodné předplatné cestovatelského časopisu Travel Digest, plného reportáží a zajímavostí z celého světa. Podrobnější informace najdete zde.

Jeden komentář

  1. franta says:

    Ještě že umí pan architekt tak krásně lhát.

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *