Pavel Hlinka: Za všechno může moje nechuť ke kreslení

Sešli jsme se v lobby baru hotelu InterContinental v Praze. Ing. Pavel Hlinka tu ve funkci generálního ředitele působil přes dvacet let a je vidět, že se tady stále cítí jako doma.

Foto¨: Lenka Neužilová

Foto¨: Lenka Neužilová

Chodíte sem často? A jaké to je vrátit se na místo, kde jste denně trávil tolik času víc než dvě desetiletí?

Nemám problém sem přijít, ale chodím sem jen výjimečně. Hlavně proto, že si myslím, že tam, kde člověk strávil pracovně tolik času, se nemá moc vracet. Třeba i kvůli tomu, že se vždycky najde někdo, kdo se vás snaží přesvědčit, že za vás to bylo lepší. To jednak není pravda a jednak je třeba si uvědomit, že podmínky za mé éry byly úplně jiné. Ale hotel mám samozřejmě rád a nostalgii čas od času přece podlehne každý.

 

Bylo Vaším snem stát v čele mezinárodního hotelu a jak jste se vlastně dostal k cestovnímu ruchu?

Jako slepý k houslím. Za všechno totiž může moje nechuť ke kreslení. Když jsem chodil do osmé třídy, tak náš pan ředitel oznámil, že kdo z žáků bude mít ve čtvrtletí z jakéhokoli předmětu trojku, tak se nesmí hlásit na jedenáctiletku. A já, protože kreslení opravdu nesnáším, jsem za ty inkriminované tři měsíce našmudlal dva výkresy. Jeden javorový list za dvě a další výtvor za čtyři, tedy úhrnem jsem obdržel za tři a šel jsem domů s tím, že mě rodiče přetrhnou. Ale táta pravil, že když jsem tak hloupý a k samým jedničkám si dám nasázet trojku, tak místo na jedenáctiletku půjdu do nepovinné deváté třídy. Já se zatvrdil a po deváté třídě jsem se rozhodl jít raději do učení. Všichni včetně učitelů a rodičů si mysleli, že jsem se zbláznil. Z čistého trucu jsem se šel učit na číšníka.

 

Proč právě na číšníka, celý den na nohách…

Mně se to ohromně líbilo. V dětství jsem považoval za svátek, když mě rodiče vzali do hospody nebo do restaurace. To prostředí jsem měl odjakživa moc rád. Nicméně po vyučení jsem si z dalšího trucu, abych rodičům dokázal, že to zvládnu, dodělal hotelovou školu s maturitou. Tehdy ji mohli studovat jen vyučenci, což byl myslím dobrý postup. Člověk má začít od píky, díky tomu má pak výhodu, že ho v praxi těžko někdo opije rohlíkem. Dnes je to jiné, všichni chtějí být hned manažeři, ale o oboru vědí minimum.

 

K tomu se později dostaneme, ale vraťme se ještě k počátkům Vaší kariéry. Jak to bylo dál?

Pak přišly moje tzv. pětiletky. Nejdřív jsem byl vedoucím cateringu na letišti v Praze a pak ze mě udělali ředitele hotelu Transit, odkud jsem po pěti letech odešel dělat ředitele hotelu Jalta na Václavském náměstí. Tady jsem byl bez měsíce dalších pět let. Mimochodem ten měsíc mě dost mrzel, do té doby byl můj nástupní den 1. máj a tady jsem ho musel vyměnit za apríl. Uznejte, že to byl trochu ústupek… Nešlo to jinak, a tak jsem 1. dubna 1985 nastoupil do hotelu InterContinental. To už jako absolvent Vysoké školy ekonomické, protože mě rozhodnutí „vyšších míst“ přinutilo jít znovu studovat.

 

V hotelu InterContinental se na chvíli zastavíme, už jen proto, že tady jste byl ve své kariéře nejdéle. Co Vás nejvíc bavilo?

Foto: Lenka Neužilová

Foto: Lenka Neužilová

Já měl velkou výhodu v tom, že práce nebyla stereotypní. Za mého působení se v hotelu pořád něco děl o a měnilo. Začínal jsem v osmdesátých letech jako „socialistický“ ředitel, pak přišla po roce 1989 transformace na státní akciovou společnost, pak kuponová privatizace, po ní přišli čeští majitelé hotelu a posledních pár let svého působení jsem pracoval pro společnost InterContinental už ne jako zaměstnanec hotelu, ale jako Chief Liaison Officer pro tento zahraniční řetězec, kdy jsem vyhledával vhodné lokality pro nové hotely ve východní Evropě. Když se mě občas lidé ptali, proč jsem v hotelu tak dlouho, říkával jsem jim, že jsme byli dlouhá léta nejlepším hotelem v Praze, tak kdo by odcházel…

 

Nebyla to ale vždycky procházka růžovou zahradou. Prožil jste tu například povodně nebo rekonstrukci hotelu za provozu…

Máte pravdu, v crisis managementu jsem se hodně proškolil. Třeba celková rekonstrukce za plného provozu byl čistý adrenalin – hádky s dodavatelskými firmami, architekty, personálem i s hosty, vždyť mě to také stálo tři bypassy a jedno manželství.

 

Po odchodu ze společnosti InterContinental jste působil několik let jako generální ředitel a předseda představenstva pro OREA Hotels, několikrát jste byl zvolen prezidentem Národní hotelové federace, později Asociace hotelů ČR, můžete tedy srovnávat. Jak se za léta Vašeho působení obor proměnil?

Především, za našich mladých časů byl host nedotknutelný. Dnes mi někdy připadá, že o hosta nakonec ani moc nejde, že jde především o tabulky s čísly. Každého zajímá jen to číslo vpravo dole, hlavně aby nebylo červené, ale černé, a to co nejvíc. Zisk se skloňuje ve všech pádech, a není to jen u nás, ale i ve světě. Šetříme za každou cenu, lidi dostatečně nevzděláváme, zkrátka ten obor, jak se říká, a výstižnější slovo mě nenapadá, jen dojíme. Existuje velká spousta škol na výchovu budoucích ředitelů. Mladí lidé umějí perfektně pracovat s výpočetní technikou, ale neumějí jednat s lidmi, bojí se hosta a často ho považují za obtěžující element. To za nás neexistovalo.

 

Čím to je?

Je to dáno výchovou a školou. To, co předvádí ministerstvo školství s odborným školstvím, je tristní. Dnes nikdo nehledí na obor z perspektivy dalších let. Máme 152 hotelových škol namísto tří, které bývaly v minulosti. Jak můžeme zajistit kvalitní vyučující do takového množství škol? Ale doba je taková, že kdo nemá maturitu, je chápán jako handicapovaný, takže jde do školy každý, ať na to má, nebo ne. Školám navíc nejde o vzdělávání, ale o finanční příspěvek za studenta, takže berou každého. Výsledkem je, že kvalita jde stranou a více než polovina absolventů hned po škole obor opouští, jsou kraje, kde je to až 80 procent.

 

Je z této situace nějaká cesta ven?

Už se asi nepodaří vrátit bývalý stav, kdy učně přijímal hotel a škola byla servisní organizací pro teoretickou výuku. Žák byl placen hotelem a hotel si pohlídal, aby se mladí něco naučili a našli si své vzory. Ale dnešní stav, kdy škola přijímá studenty a hotely a restaurace pro ně zabezpečují praxi, je neúnosný, protože žáci mění místa, nemají zázemí a ani hotely nemají zájem v krátkých intervalech stále dokola vysvětlovat totéž pokaždé někomu jinému. Nakonec si stěžují všichni včetně škol, které mají dojem, že hotely se o studenty špatně starají. Na všech stranách chybí motivace a nejhůř jsou na tom žáci, kteří nejsou vychováváni k hrdosti k oboru a pracovat ani nechtějí, ani nemusejí, protože rodiče za ně všechno zařídí. Z pozice AHR ČR chceme tuto situaci změnit, chceme, aby školy byly placeny za kvalitu a ne za kvantitu a aby hotely a restaurace zase mohly se svými praktikanty počítat.

 

Zaznamenal jste v oboru vedle těchto negativních dopadů i nějaké pozitivní tendence?

Po revoluci šla úroveň obecně spíš dolů, protože vznikla velká spousta zařízení, pro která nebyl dostatečně kvalifikovaný personál. Jít do hospody bývalo dobrodružství, ale dnes už je obor v lepší kondici než koncem století. Dnes jsou nositelem kvality mezinárodní hotelové řetězce, které si vychovávají a trénují své lidi, kteří naštěstí nezůstávají jen v jednom hotelu a jejich působením se standard zvyšuje. Kupředu to jde pomalu, ale jde to. Rozdíl mezi námi a zahraničím je také v tom, že venku jsou restaurace či penziony často rodinné podniky, kdežto u nás zhusta majitel v podniku nepracuje a jen si chodí pro peníze. To také obor brzdí.

 

A jsme zpátky u kvality…

Ano, protože mnozí si myslí, že pracují dobře, jelikož host si nestěžuje. Mně se i ve vlastní praxi osvědčilo, že personál nevychovává škola, ale host. Když máte náročné hosty, máte i kvalitní personál, protože dobrý host vás donutí, abyste mu dal to, co má za své peníze dostat.

 

To znamená vychovávat vedle personálu i hosty. Myslíte si, že k tomu napomáhá i současná hojná produkce televizních pořadů o vaření?

Některé z nich jsou na hraně, ale myslím, že je dobré, že se tím kultivuje host, který vidí, jak by to vypadat nemělo, i to, čeho si má všímat, co má chtít a na co si má dát pozor.

 

Mluvil jste o tom, že v zahraničí je obor často rodinnou záležitostí. Jak je to u Vás doma?

Moje dcera si na praxi v Americe vyzkoušela pracovat v hotelu, ale to ji jen utvrdilo v tom, že tudy její profesní cesta nepovede. Moje současná manželka je z oboru, ale v dobách svého působení v InterContinentalu jsem ji musel z práce v hotelu vyhodit, protože jsem si ji vzal. Dodnes mi to nemůže odpustit.

 

Když se i Vaše paní v oboru vyzná, netrpíte nemocí z povolání? Jak je pro Vás obtížné vybrat si hotel nebo restauraci třeba na dovolené?

Je pravda, že moje paní mě v restauraci vždycky posadí zády, abych neviděl do provozu, protože když do něj vidím, tak neposlouchám, co mi povídá. Ne že bych personál kritizoval, ale zajímá mě, jak to dělají jinde. A hotely vybírá vždy ona, ale rozhodujeme se především podle našeho psa, tedy podle okolí, abychom s ním měli kam chodit na procházky. Takže mi vládnou pes a panička, které vládne pes. Ale jako hosté jsme nenároční, stačí nám dobrá postel, sprcha a snídaně.

 

Vrcholový management jste opustil, co děláte v současné době?

Jsem sice na volné noze, ale s časem jsem na tom paradoxně hůř než dřív, protože byly doby, kdy jsem občas mohl nějakou práci na někoho delegovat, ale teď si všechno musím dělat sám. Výhoda je, že pokud něco zkazím, tak si také můžu vynadat… Mám vlastní školicí firmu pro management hotelů, jsem viceprezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu, členem představenstva Hospodářské komory ČR a nadále se věnuji vzdělávání na půdě AHR ČR.

 

Takže se rozhodně nenudíte…

To opravdu ne a doufám, že to ještě dlouho vydrží.

 

Děkuji za rozhovor.

Lenka Neužilová

 

foto dolů k CVIng. Pavel Hlinka

Vyučen v oboru číšník. Vystudoval jsem hotelovou školu v Mariánských Lázních a pak pracoval u Interhotelu Transit postupně ve funkcích číšník, vedoucí výrobny jídel do letadel a pět let ve funkci ředitele. V té samé funkci následujících pět let v Interhotelu Jalta a pak 20 let ve funkci generálního ředitele hotelu InterContinental v Praze a tři roky jako Chief Liaison Officer IHG pro ČR, Slovensko, Bulharsko a Rumunsko. Poté tři roky jako generální ředitel a CEO OREA Hotels.

V současné době je vedoucím sekce pro vzdělávání při AHR ČR. Od roku 1997 je viceprezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu, dva roky pracuje v představenstvu Hospodářské komory ČR.

Koníčky – pes, golf, turistika, dobré jídlo a víno.

 

komentáře 3

  1. František, Praha says:

    Vždycky jsem obdivoval osoby, které se vypravují od píky! Jde pak o lidi, kteří jsou na svou práci hrdí a pracují tak trochu srdcem!

  2. Hlinko, Hlinko, melete nesmysly, jak je možné,že takováta individua vůbec mohou mluvit veřejně o kouření, jaképak svobodné podnikání, ty nemoce z kouření ale platíme všichni, nebo snad ne? Když si sednu venku u cukrárny do předzahrádky,po chvíli přisedne kouřející žena např. vedle k jinému stolku, smrdí kouřem jako kanalizace smrdí výkalama, okamžitě odcházím s poznámkou, ať jdou kuřáci do prde.e. Ale ruku na srdce, nechť si hlavně kuřáci platí nemoci z kouření, poslední případ herec Bartoška byl viděn pouze s cigaretou v ústech, vše bylo jen otázkou času. Bude si snad platit svoji hroznou nemoc ze svého? Mám na mysli pochopitelně nemoce z kouření u každého kuřáka, v tomto případě nehraje roli, zda jde o podnikání nebo o nepodnikání.V podstatě jde spíš o to, omezovat legálně kouření a hlavně neotravovat tím v různých restauracích, občerstveních atp. Je vidět, že nejste moc v obraze, je dokázáno, že v mnohých restauracích po zavedení nekuřácké restaurace se zvedly majiteli tržby, protože začaly do restaurace chodit i rodiny s dětmi.Takže si příště rozmyslete, co budete s odpuštěním troub.t do světa.

  3. zdeněk zak says:

    Paní Hedvika se svou vulgaritou a „excelentní češtinou“ sama zařadila mezi „pravé kritiky“. Ani nevím, na co přesně reaguje, asi si jen potřebovala na někom zchladit žáhu, což si pan Hlinka nezaslouží…

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *