Nejkrásnější silnice Ameriky

Představte si, že by mezi Prahou a Brnem existoval pruh přírody s třetihorní flórou a faunou. Právě takový pás divočiny kopíruje pobřeží Tichého oceánu mezi městy San Francisco a Los Angeles…

Foto: Petr Tůma

Foto: Petr Tůma

Rozbřesk. Obloha se rozlila do nekonečna jako fialový inkoust, který po chvíli podivnou chemickou reakci zežloutne, zoranžoví a pak se definitivně promění v tmavě modrou. Ta doslova uzavře obraz vzdouvajících se vln bijících – jak lvové o mříže – o skalnatě rozeklané pobřeží. Kam až oko dohlédne, není vidět živáčka. Dokonce nikde neprosvítá ani typická červeň střech. Jen par stovek metrů nade mnou v husté mlze nízko letících mraků občas problesknou brzdová světla automobilu. Na vteřinu tajemně ozáří silničku klikatou jako tělo líně roztaženého hada. Tak vypadá a „chutná“ Big Sur. Zhruba sto padesát kilometrů dlouhá pobřežní oblast státu Kalifornie, která zůstala po staletí většině lidi nepřístupná. Až v roce 1937 ji definitivně pokořila tenounká asfaltka označovaná na mapách jako Highway Nb. 1. Nejmalebnější to silnice Ameriky. Na její stavbě pracoval po boku vězňů a čínských námezdních dělníků jako zeměměřič i spisovatel John Steinbeck.

Rozsviťte měsíc! Zhasněte světla!

Big Sur se roztahuje od městečka Carmel, které proslavil herec Clint Eastwood v dobách, kdy zde pracoval jako starosta, k jižně položenému San Simeonu. Ten je spojen se jménem novinového magnáta a multimilionáře Williama Randorfa Hearsta.

I Evropan, který o něm nikdy neslyšel, nemůže přehlédnout obrovitý zámek se 165 místnostmi rozkládající se na ploše 275 000 akrů. Do zdejší krajiny padne jako pěst na oko a stejně působí i zevnitř. Skoro se vnucuje představa, že přiletěl na obrovském koberci z pohádek Tisíce a jedné noci.

Okázalá moc peněz rozhodně nešla při jeho stavbě ve třicátých letech minulého století ruku v ruce s estetikou – umělecké klenoty a architektonické styly jsou splácané dohromady jako špatně udělaný hamburger. Nejpřitažlivěji tak působí veliký bazén připomínající antickou scenerii. „Hearst Castle“ je druhým nejnavštěvovanějším místem Kalifornie hned po Disneylandu a směrem k němu se každoročně vydává na milion lidi. Místo aby zvolili vnitrozemní dálnici číslo 5 paralelní s pobřežím, pomaloučku stoupají a zase klesají po uzoučké „jedničce“.

S rukama propletenými do vánočky od neustálého točeni volantem přejíždějí mosty klenoucí se přes hluboké mořské zálivy a chvíli co chvíli zastavuji na prašných odpočivadlech, aby se pokochali neuvěřitelnými výhledy.

Ledová voda Pacifiku ochlazuje teple kalifornské počasí a vytváří umělý rosný bod, jakýsi druhy oceán, tentokrát však mraků, které útočí na pobřeží a halí ho do tajuplného oparu. „Asi bych vám to neměl říkat… Ale když tudy někdy projíždím v noci za svitu měsíce, nedá mi to, abych nevypnul světla vozu. Pak si připadám jako v pohádce,“ svěřuje se mi můj průvodce Ben Rogers. Ben je policista, který teprve nedávno odešel do důchodu. Cely život sloužil v oblasti Big Sur jako „highway patrolman“. Zná každou zatáčku a každičkou vedlejší cestu jako své boty.

„Z většiny odpočivadel jsou užasné pohledy na moře, ale všechny je strčí do kapsy pevninský výběžek Point Lobos nedaleko Pekelné brány,“ pokračuje Ben v zasvěceném výkladu.

Jeho slova plynou vzduchem jako komentář k dokumentárnímu filmu, jenž se pravě odehrává za čelním sklem vysloužilého policejního buicku. „…vyhlídka na Point Lobos, v překladu Místo vlků, dokonce vstoupila do historie. V americké literatuře je opěvovaná jako nejúžasnější spojení země a oceánu na naši modré planetě.“ Navíc pravě tam spisovatel Robert Luis Stevenson našel inspiraci pro svůj román Ostrov pokladů.

Magnet melancholických duší

Big Sur byl vděčným námětem malířů, hudebních skladatelů i spisovatelů. Romantiků tělem i duši. Věčných to snílků. Patřili mezi ně i slavní američtí fotografové Ansel Adams a Edward Weston zachycující přírodní krasy své země či básník Robinson Jeffers. „Jen hořká realita může vyplodit tu nejsladší krasu,“ napsal ten posledně jmenovaný. Přesto nejdokonalejší rým a notami nikdy nezaznamenatelnou hudbu můžete slyšet až v podání matky přírody. Na pláži Pfeiffer Beach přiliv vytesal do skal podivné město plné záhybů, tajuplných děr, komínů a šachet.

Nezkrotný vítr na ně hraje jako na varhany. Teskná melodie se line daleko do kraje utopeného v mlze a připomíná enigma – kódovaný, leta nerozluštěny signál. Monotónním výhružným podtextem k němu jsou vlny, jež se bez přestání rozbíjejí o pobřeží – o jejich divokém řevu napsal Jack Kerouac báseň na dvaadvacet stran! Tři roky se tady léčil ze závislostí na alkoholu a drogách. „V divočině rozkládající se pod městem Monterey jsem poprvé pochopil skutečny význam slova AMEN,“ nechal se slyšet i spisovatel Henry Miller.

V padesátých letech zde i on strávil v naprostém osamoceni několik let života. Pošta ke srubu na Partington Ridge dorazila jednou za čtrnáct dnů, rádio nedokázalo kvůli členitému pobřeží zachytit jedinou stanici… Od té doby se hodně změnilo, civilizace si „posvítila“ i na Big Sur. Přesto zde ani dnes nežije mnoho lidi. Na ploše pěti set kilometrů čtverečních bydli asi patnáct set obyvatel. Osamocené domky zanikají v přírodních kulisách, jejichž nejsilnějšími elementy zůstávají déšť, skalnaté pobřeží a nenasytné vlny Pacifiku. Kaňony zvedající se vzhůru jsou porostlé neprostupnými křovinami, které se o par stovek metrů výše mění na barevné paseky plné rozkvetlých květin, a ty následně přecházejí v tmavé, černočerné lesy pravěkých sekvoji. Ke kořenům až sto dvacet metrů vysokých stromů jen málokdy pronikne slunce. Tito giganti jsou vyšší než socha Svobody, starší než křesťanská víra. A kmeny mají silnější, než byly nenasytné paže dřevorubců.

Velká země zvířecího jihu

Ani Španěle, kteří s obdivuhodnou urputnosti osidlovali zapadni pobřeží dnešních Spojených států amerických i mexických, nedokázali pokořit a přizpůsobit tuto oblast k obrazu svému. Založili město Monterey, avšak jeho okolí nazvali na mapách „el pais grande del sur“. Velka země jihu… Mapovali ji spíše z palub lodi, jak o tom svědčí poznámky jednoho z dobyvatelů Juana Rodrigeze Cabrilla. Ten si roku 1542 zapsal. „Divoké a tak vysoké hory lemuji oceán, že sahají až k samotným nebesům…“ A tak zůstávali po staletí jedinými obyvateli oblasti Big Sur indiani kmene Esselen a Saliban.

Jenže když v osmnáctém století dorazily na Západ první vozy osadníků, vše se změnilo. Muži, kteří dokázali s rodinami překročit Údolí smrti, se jen tak něčeho nezalekli. A toto místo je přitahovalo. Nabízely se tu neomezené možnosti lovu kožešin a staly tu obrovité stromy, o jejichž super pevné dřevo byl v přístavech na pobřeží zájem. Mnoho tisíciletých velikánů padlo pod sekerami a pilami, mnoho naštěstí přežilo. Dnes jsou chráněné jako zvěř obývající tuto oblast.

Snad jen tady lze potkat jeleny brodicí se v blankytně modré vodě na pobřeží poblíž Silver Peak Wilderness. Sklánějí k ní hlavy a hledí na svůj odraz, pit ji však nemohou. Je z oceánu, tedy slaná… Big Sur prostě kombinuje možné i nemožné, natáčí lidské pohledy i okolní přírodu do abstraktních uhlů. Vznikají tu takové zvláštnosti, jako je vodopád Mac Way Falls padající přímo do moře. Patnáctimetrový proud vody se leskne ve slunci jako křídla kolibříků, ale stačí par

ON THE ROAD | Kalifornie

minut a závoj mlhy tenhle zázrak schová. A když se po chvíli bělostné mléko rozplyne, cela scenerie dostava nádech šedi. V pobřežních vodách jsou vidět patnáctimetrová těla takzvaných šedivých velryb, které tudy proplouvají na cestě do Indického oceánu, a o pár kilometrů dal se líně převaluji ještě šedivější lvouni. Pouze když otevřou vztekle tlamu, objeví se varovná ruda. Stát! Tohle je naše území!

Svět v jediném místě

„Můžeš mít pocit, že jsi u Středozemního moře, a za okamžik se ocitneš na pobřeží Skotska či Skandinávie, které ledovým dechem nahánějí husí kůži. Přitom jsi neopustil Big Sur. No řekni, není to nádhera?“ Oči Bena Rogerse při těch slovech záři jako hvězdy, které už rozsvítily kalifornskou oblohu. „Tak nějak sám Stvořitel zamýšlel, aby vypadala cela planeta,“ odcituje Ben další větu z nesmrtelných knih Henryho Millera. Nemam na to co říct. Ostatně, mlčení znamená souhlas.

Deset nezapomenutelných nejen pro sedm statečných

Přes čtyři miliony mílí silnic (na kilometry násobte koeficientem 1,609) se roztahují po USA , což je víc, než většina lidí ujede za celý život. Máte-li si vybrat „svoji“ silnici snů, na kterou nezapomenete, nechte se inspirovat: Route 66

Vedla přes tři časové zóny a osm států: Illinois, Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu, až do slunečné Kalifornie. Její poslední část byla přehrazena betonovými panely v roce 1984 u arizonského Williamsu a obyvatelé městečka vyrazili ten den do práce oblečeni v černém.

Route 66 nahradilo sedm (!) několikaproudých, navlas stejných dálnic. Dnes se lze vydat po jejích stopách a hledat Ameriku zašlých časů plnou neonových poutačů a venkovních autokin.

Pacific Coast Highway Hlava se vám zamotá na této silničce označené číslem 1, na kterou navazuje „and 101“. Uvidíte čtvrti, kde bydlí slavní herci, a vzápětí hned divoké skalnaté pobřeží, nad kterým vítr zvedá mraky a zalévá jimi sekvojové porosty. Blue Ridge Parkway. Zavede vás na hranice Jižní Karolíny do Apalačského pohoří, kterým zní bluegrassová muzika, a kde se proháněli hrdinové dobrodružných románů Jamese Olivea Curwooda.

Florida Highway 1

Další z „jedniček“, která člověka přenese jako na kouzelném koberci přes bezpočet uměle navršených mostíků spojujících ostrůvky – cayes – s Floridou. Jen takhle se dostanete na nejjižnější z nich, na Key West, kde žil Ernest Hemingway, než se přestěhoval na Kubu.

Great River Road

Roztahuje se podél mlžné Mississippi, krátce se zastaví v městečku Hannibal, kde se narodil Mark Twain, a pak pokračuje dál až do Saint Louis k tamnímu oblouku a pod pivovar, kde se vyrábí nesmiřitelný konkurent jihočeského Budvaru – americký Budweiser.

Columbia River Highway

Nejkrásnější silnice zeleného státu Oregon, která si jako první komunikace v U SA vydobyla zápis mezi americké kulturní památky. Nejkrásnější je na jaře, když na horách taje sníh, a podél ní zurčí větší i menší vodopády utopené v dech vyrážejícím kaňonu Columbia River Gorge.

Natchez Trace Parkway

Než dupnete pořádně na plyn cestou směrem na jih do Alabamy a Mississippi s jejími bažinami, francouzsky vypadajícími domky, černošským obyvatelstvem a vonícím barbecue, zatančete si county od podlahy, které se rozléhá celým Nashvillem.

Road to Hana

Název nemá s naší Hanou nic společného, havajská silnice v sobě nezapře divočinu ostrova, nad jehož útesy se vypíná, než zabočí do džungle na úzké mostíky k vodopádům jako z filmů o I ndianu Jonesovi.

Seward Highway

Začíná v největším městě Aljašky v Anchorage, odkud se vine až na pevninský výběžek Kenai, kde lze pozorovat divoká údolí připomínající alpská, ale i ledovce, modravé fjordy a bezpočet průzračně čistých jezer.

US Highway 50

Ne nadarmo má přezdívku nejopuštěnější silnice Ameriky. Vede převážně nehostinnou nevadskou pouští a dávno opuštěnými městečky, kde se těžilo zlato, než zlatokopové odtáhli jinam…

 

VYPŮJČENÉ AUTO – SKUTEČNÁ SVOBODA – podle CK America Tours

Chcete poznat Ameriku po vlastní ose? Pak si vypůjčte auto a opatrně šlápněte na plyn automatického řazení… Než si ale vůz vypůjčíte, vězte:

1) Při výběru pamatujte na dostatečné pojištění zodpovědnosti řidiče a škody na vozidle.

2) Pokud si půjčujete auto přes internet, počítejte s různými doplatky, které budete platit na místě, konečnou cenu většinou nelze dopředu určit! Už jen proto, že půjčovny často nemohou garantovat auto, které si vyberete, a až na místě vám nabídnou jiné, spadající do podobné kategorie.

3) Pro výpůjčku auta v U SA stačí český řidičský průkaz a platná kreditní karta, některé půjčovny však můžou požadovat předložení pasu či zpáteční letenky. Většinou vůz dostanete s plnou nádrží a máte ho vrátit buď opět s plnou, nebo naopak s prázdnou. Zvažte, co se vám vyplatí více, vždy v autě nějaký benzin zbyde, málokdo si troufne dojet zpátky do půjčovny s již nějakou dobu svítící kontrolkou nedostatečného stavu paliva.

4) Při vypůjčování auta v U SA vždy zkontrolujte ve smlouvě, zda nepodepisujete ještě nějakou další pojistku nad rámec dopředu předplaceného voucheru. Později nelze reklamovat, co stvrdíte podpisem, byť by to byly jen iniciály vašeho jména. Pamatujte na to, že pracovníci na přepážce mají provizi z každé služby, kterou prodají nad rámec voucheru, a tak často ani klienty neinformují o příplatcích, které sami akčně přidali na smlouvu.

5) Při převzetí si auto dobře prohlédněte a na místě zaznamenejte do protokolu všechna případná poškození. Zkontrolujte si i takové maličkosti, zda fungují stěrače, jestli má auto anténu, aby svítila světla a v kufru byla plně nafouknutá rezerva a všechno nářadí k její výměně. Pokud jsou kola uzamčena speciálním šroubem, musíte mít k němu příslušný „oříšek“ na povolení.

6) Při nehodě nebo poškození vozidla okamžitě kontaktujte půjčovnu a samozřejmě i policii, která vám musí podepsat příslušný protokol.

7) Pokud budete řídit pod vlivem alkoholu, jsou pojistky ve smlouvě anulovány a vy jste pak odpovědní za jakékoli případné škody.

8) Auto smí řídit jen řidič napsaný ve smlouvě, za každého dalšího se připlácí. A pozor (!) vypůjčený vůz nesmí jezdit po prašných cestách.

9) Většina aut půjčených v U SA může do Kanady, ale téměř nikdy nesmí do Mexika, pečlivě si proto nastudujte omezení ve smlouvě.

10) Při vrácení vozidla si dobře prohlédněte konečný účet a ujistěte se, že nebudete platit žádné příplatky. Pokud jsou na účtu uvedeny, ihned je na místě reklamujte.

Petr Tůma

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *