Manuel Veith: Pán designového hotelu

Zanechal kariéru profesionálního snowboardisty a převzal rodinný hotel Arx. Manuel Veith hovoří o tradici, lenosti, pohodě a pohostinnosti.

Foto: Amara Zemplinerová

Jak byste shrnul svou sportovní, tedy snowboardovou kariéru?

Jezdil jsem deset let profesionálně. Největšího úspěchu jsem dosáhl nejspíš v roce 2007, kdy jsem vyhrál ve Světovém poháru paralelní obří slalom. Pak jsem ještě byl šestý na mistrovství světa. Už v sedmadvaceti jsem ale kariéru ukončil. Naplno jsem se vrhl do gastronomie a před čtyřmi lety jsem od rodičů převzal hotel Arx v Ramsau, který jsme vzápětí rekonstruovali.

 

Byl to výrazný skok, od sportu k hotelu?

Při závodění jsem hodně cestoval a bydlel ve spoustě hotelů. Všímal jsem si, co se mi líbí a co ne. A tím dobrým jsem se inspiroval. Do roku 2011 jsme hotel neměli, jen penzion a restauraci.

 

Moderní design, nebo tradice?

Chci u nás nechat žít i tradici. Například v podobě místních produktů a materiálů. Najdete tu dřevo, najdete tu vlněné suk- no, tedy „loden“, stavbu provedli místní řemeslníci: truhláři, tesaři či klempíři. Je to tradice v moderním provedení.

 

Nebyla ta přestavba moc radikální?

S rodiči mám k modernímu designu stejný přístup, takže mi dali volnou ruku. A udělali jsme přesně to, co k nám hosty přitahuje. A teď se dalších dvacet, třicet let o hotel budu muset starat (smích).

 

Pro koho je váš hotel?

Nejsme rodinný, dětský ani psí hotel, k nám jezdí sportovně založení a aktivní lidé, kteří si chtějí odpočinout, dobře jíst a večer se bavit. Nemáme žádný sportovní areál: ten se nachází všude kolem.

 

Na čem stojí vaše kuchyně?

Dvě věci jsou důležité: kvalita a regionalita. A pak samozřejmě dobrý kuchař. Dva roky jsme měli kuchaře z Malajsie, který vařil skvělou asijskou kuchyni, ale také výbornou rakouskou kuchyní, interpreto- vanou moderním způsobem.

 

Je těžké najít dobrého kuchaře?

Velmi těžké. My to máme lehčí díky našemu designovému prostředí a podmínkám k práci. Kuchař je umělec a u nás má do- konalý ateliér a volnou ruku.

 

Jakou roli hraje ve vašem životě a práci vaše manželka, sjezdová lyžařka Anna Veith, dříve Fenninger?

Je důležité soukromí a práci oddělit. A dobré je oddělovat i naše pracovní oblasti. Já mám hotel, ona svou sportovní kariéru v alpském lyžování. Je dobře, když má každý nějaký silný zájem. A já jako bývalý vrcholový sportovec naprosto chápu, že se soustředí na sport a na ostatní nezbývá čas. Samozřejmě, že důležité věci s ní probírám!

 

Překvapilo vás něco při vedení hotelu, co jste opravdu nečekal?

To, co uděláte, se vám vždycky vrátí. Máte-li hezký a stylový dům, budou k vám jezdit lidé, se kterými jste na stejné vlně. Devadesát osm procent hostů je úžasných. Zřídka samozřejmě nějaké stížnosti jsou, člověk se neustále nemůže zavděčit úplně všem. Co mě však zklamalo, to je personál a postoj mladých k práci. Často chtějí jenom osm hodin chodit do práce od pondělí do pátku, o víkendu mít volno a pro svoje povolání nemají žádnou vášeň. A pak taky jsem zklamaný, když najdu zaměstnance, který tu jiskru má, dobře si rozumíme a on pak najednou odejde.

 

Jaké jsou vztahy s ostatními hoteliéry?

Obtížné. Když jste mladý a chcete věci dělat inovativně, musíte bojovat s lidmi s velmi tradičním přístupem. Když například nadšeně navrhnete nějakou novou, super věc, kterou jste třeba viděl v Kanadě, reakce nebývá vůbec vstřícná. Je třeba hodně trpělivosti. Ale nadšení u některých hoteliérů je. Skvěle se mi například spolupracuje se synem majitele golfového hřiště Adamstal a nyní nově i Dachstein-Tauren, kterého znám ze sportu. Náš kraj má obrovský potenciál. Jeho rozvinutí však vyžaduje moderní přístup.

Amara Zemplinerová


Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *