Lenka Dohnalová: Tvořivost a spolupráce

Tvořivost a spolupráce – tak zní podtitul letošního Roku české hudby, nejvýznamnější celoroční kulturní události s programy u nás i v zahraničí. Koordinátorkou této rozsáhlé akce je již podruhé doktorka Lenka Dohnalová z hudební sekce Institutu umění.

Lenka Dohnalová Foto: Luděk Neužil

Lenka Dohnalová Foto: Luděk Neužil

Ve stejné funkci jste pracovala již v roce 2004. Můžete oba ročníky této každých deset let se opakující akce srovnat?

Rozdíl je především v tom, že před deseti lety byl Rok české hudby rokem stého výročí úmrtí ve světě oceňovaného a žádaného skladatele Antonína Dvořáka a zároveň byl rokem našeho vstupu do Evropské unie. Ministerstvo kultury tedy mělo výraznější motivaci a vůli brandově využít tohoto souběhu událostí k propagaci České republiky v zahraničí.

Byla tedy příprava tohoto ročníku složitější než v roce 2004?

Víte, nedávno jsem si pouštěla sběrný dokument o přípravách a průběhu Roku české hudby 2004 a zjistila jsem, že situace se opakuje. Tři roky před zahájením se říká, že se vše musí pečlivě promyslet a připravit a pak dojde k výměnám politiků a úředníků v klíčových institucích. Tím se veškerá práce zbrzdí a utlumí a rok před akcí se narychlo rozhoduje, jestli se bude pořádat a za jakých finančních podmínek.

Takže jsme se nepoučili ani v zahraničí, ani z vlastních zkušeností?

V zahraničí, jak je vidět při výročích Mozarta, Chopina, Verdiho i dalších, rozhodně nemají pochybnosti o tom, že se podobných výročí dá využít a že by se jich využít mělo. Na rozdíl od nás nehloubají o tom, zda je jejich hudba dostatečně známá a rozpoznatelná ve světě a zda ji podporovat. Pokud si podobné otázky kladou, tak v odborných kruzích, neventilují je navenek. My máme tendenci vše řešit nejprve veřejně, čímž se vzedmou emoce a animozity, které pak komplikují práci.

Pro nás je typické, že Rok české hudby vyhlásíme a pak dané téma začneme zpochybňovat. Co se ještě týče posunu oproti roku 2004, vnímání národní identity je plošší, u mladší generace většinou pouze teritoriálně, nikoli vrstevnatě – tj. ve vztahu k jazyku, hodnotám nebo historii. V kultuře se zájem o národní kulturu opakovaně probouzí až při nějakém ohrožení, na rozdíl od sportu. Důvodem je zřejmě skutečnost, že sport je prožíván často davově, zatímco kultura většinou individuálně. Posun je i v tom, že se daleko méně při kulturních akcích vyvěšuje národní vlajka. Prostě to pořadatele nenapadne.

A jak vnímáte odezvu na Rok české hudby z institucí v oblasti cestovního ruchu?

Velmi pozitivně, například zájem Českých center, zahraničních zastoupení agentury CzechTourism a Pražské informační služby je větší než před deseti lety. Podobně aktivně k němu přistupují i některé cestovní kanceláře. Zdá se, že vítají, že mají téma, které lze propagovat v zahraničí.

CzechTourism může událostí, osobností i lokalit spjatých s českou hudbou velmi dobře využít v kampani příběhů, Pražská informační služba vytváří hudební mapu města, Česká centra průběžně pořádají koncerty a další akce, i když bojují s nedostatkem finančních prostředků. Za pozitivní považuji i zlepšení spolupráce s ministerstvem školství.

Tento rozhovor je určen i pro vystavovatele a návštěvníky veletrhu Holiday World, kde se sejde mnoho zástupců krajů a měst. Mohou se ještě do Roku české hudby nějak zapojit?

Rok české hudby není festival s pevnou a neměnnou dramaturgií. Naopak, projekty v regionech, které vznikají z místní potřeby, jsou podporovány z vlastních zdrojů a měly by chuť se zapojit pod naším logem, jsou minimálně stejně přínosné jako akce, v nichž přijede do města orchestr, odehraje koncert a odjede. Jde o podporu české hudby ve všech jejích podobách a žánrech, od klasické hudby přes folklor po jazz, o zapojení českých a zahraničních profesionálů i amatérů po celém území republiky i za hranicemi. My jednotlivé akce nekádrujeme, nemáme žádnou schvalovací komisi.

Na druhou stranu o nich chceme vědět, jestli se hodí a splňují nějakou řemeslnou nebo sociální hodnotu, a pokud o nich víme, můžeme je propagačně podpořit. Snažíme se je koordinovat do celků kolem větších akcí, aby byly využitelné pro cestovní ruch. Jsme pátou nejznámější hudební kulturou na světě, využijme toho k vlastní propagaci!

Děkuji za rozhovor.

Lenka Neužilová

Jeden komentář

  1. veronika says:

    Když to čtu, je mi líto, že Roku české hudby se nevěnuje více pozornosti, tedy i finančních prostředků. Čím jiným se dá ve světě jednodušeji propagovat než hudbou. Máme se čím chlubit, tak to dělejme.

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *