Jolana Kopřiva Myslivcová: Až Tyrkys oslaví 50 let, tak to zabalím

Vzdělávání v cestovním ruchu není jednoduchý obor, přesto mu Jolana Kopřiva Myslivcová zasvětila celý život. Pohovořila s námi o svém poslání i o plánech do budoucna.

Foto: archiv J. K. Myslivcové

Každý z nás měl svůj dětský sen a jasnou představu o své budoucnosti. Jaká byla ta vaše?

Když jsem byla malá, měla jsem v tom celkem jasno. Bavila mě historie, především dějiny umění. Může za to do značné míry moje maminka, která ráda chodila na výstavy a už od předškolního věku mě na ně brávala s sebou. Kromě rodiny mě samozřejmě ovlivnila i škola, kde byl dějepis také na prvním místě, i když se na základní škole trochu pral s matematikou.

S matematikou? To je vážně neobvyklé spojení…

Pro mě to bylo spojení přirozené, chvíli jsem chtěla být dokonce učitelkou matematiky a dějepisu a pořád jsem nechápala, že taková kombinace oborů se jednoduše studovat nedá a že si budu muset vybrat. Rozhodování mi navíc komplikovala záliba v ručních pracích, která vyústila v poblouznění stát se krajkářkou.

Vy umíte překvapit. Proč právě toto neobvyklé zaměření?

Víte, to byla vlastně náhoda. Doba tehdy vyžadovala angažovanost už od dětského věku, ale mně ani mamince se nelíbilo angažmá v pionýrské organizaci. Při jedné cestě tramvají vyslechla naši diskusi na toto téma moje pozdější učitelka z Pionýrského domu v pražské Šimáčkově ulici. Pozvala mě do svého kroužku a já se začala s vervou věnovat nejdříve tkaní koberců a později drhání a paličkování. Z útěku ze školního „pionýra“ se stala životní záliba. Tehdy jsem vážně uvažovala o studiu na umělecké střední škole s vidinou krajkářské kariéry, ale paní učitelka mě přesvědčila, že mám zvolit raději gymnázium a rozhodování odsunout až před výběrem vysoké školy.

Jak vidět, cesta vás vedla jinudy…

I když jsem se tomu věnovala dlouho, a dokonce jsem několik let vedla kroužek po své učitelce, nakonec jsem se rozhodla pro historii.

A máte někdy čas se ke svému koníčku vrátit?

Po vysoké škole a s nástupem podnikání jsem na to neměla čas, ale přiznávám, že mi to chybí a že s paličkováním znovu koketuji. Ruční práce jsou pro mě ideální relax a snažím se, pokud to jen trochu jde, něco tvořit. Je to uklidňující a zároveň tvůrčí. Teď jsem se zamilovala do korálků, jejichž krásu mi odhalily dámy v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci. Vzhledem k tomu, že toto muzeum je přidruženým členem ACK ČR, došlo na spojení mé práce a mé záliby, a tak to mám nejradši.

Foto: archiv J. K. Myslivcové

K vaší práci pro asociaci se ještě dostaneme, teď se vraťme k vaší profesní cestě.

Studovala jsem historii s představou, že půjdu pedagogickou cestou, nejlépe v kombinaci s vědeckou prací na fakultě. S přednášením mám letitou zkušenost, už na vysoké škole jsem začala přednášet pro Klub přátel výtvarného umění.

Vedle přednášek se ale začala rozvíjet i vaše průvodcovská činnost. Kde jste začínala?

Jsem z Prahy, takže moje první zkušenosti se pojí s Pražským hradem. Byla jsem zdejším průvodcem, po maturitě jsem si udělala průvodcovské zkoušky. Postupně mi průvodcování zabíralo čím dál více času. Pochopila jsem, že s vysedáváním v archivu se moje inklinování k lektorské a pedagogické práci moc kombinovat nedá. Jako ideální mi připadala kombinace historie a kontakt s lidmi.

Jste akční člověk, což dokládá i vaše rozhodnutí začít s podnikáním velmi brzy po revoluci. Čím byl tento váš krok motivován?

Mám podnikatelského ducha asi v genech. Začala jsem podnikat se vzpomínkou na svého dědečka kulaka. Vždycky jsem chtěla podnikat a chtěla jsem cestovní kancelář, i když jsem neměla ideální vstupní předpoklady, neměla jsem peníze ani kontakty.

Foto: archiv J. K. Myslivcové

A tak vznikl Jomys…

Ano, založila jsem malou cestovní kancelář, v malém jsem organizovala autobusové zájezdy, ale pořád jsem měla pocit, že to není to pravé. Věděla jsem, že velkým cestovním kancelářím se nemohu vyrovnat, a přemýšlela jsem, kam své síly nasměrovat. Tehdy jsem se rozhodla, že mou parketou je vzdělávat pro ně lidi. Vzdělávání není tak lukrativní byznys, aby tak velké subjekty zajímal, ale zároveň jsou to ony, kdo vzdělané průvodce potřebuje. Volba tak padla na činnost, která mě naplňuje, uspokojuje a baví.

Začínala jste jako fyzická osoba, nikdo tehdy nevěděl, co podnikání obnáší, měla jste již cestovní kancelář, a přesto jste založila Tyrkys, školu cestovního ruchu. Co vás pohánělo?

Prostě jsem to chtěla. Nevěděla jsem, do čeho jdu, neměla jsem žádné známé, kteří by mi radili. Jediný, kdo mě bezvýhradně podporoval, byla moje maminka. Jako dcera kulaka viděla v mém podnikání jakousi kontinuitu a ráda se zapojila i pracovně. Začínala jsem s kurzy pro průvodce cestovního ruchu, kde jsem měla sama již hodně zkušeností. Poté jsem získala ministerské povolení k provozování zkoušek. Měla jsem k oboru velmi blízko a viděla jsem jeho slabiny, nebyla jsem spokojená s kvalifikační úrovní ani s prezentačními schopnostmi průvodců a došla jsem k závěru, že vzdělávání průvodců by mělo vypadat jinak.

Když změna, tak od podlahy…

Ano, když jsem zjistila, jakého vzdělávání se tehdy průvodcům dostávalo a že ze zákona bylo zřízeno pomaturitní studium, vypracovala jsem projekt ročního studia, které mohli absolvovat po maturitě studenti, kteří se buď na vysokou školu nedostali, nebo na ni nechtěli jít, ale usilovali o profesi kvalifikovaného průvodce s jazykovým vybavením. Od roku 1994, kdy vznikl Tyrkys, jsme ročně mívali kolem 130 žáků ve dvou třídách průvodců, dvou třídách pracovníků cestovních kanceláří a jedné třídě obchodních zástupců v cestovním ruchu. V té době měl Tyrkys 24 učitelů, kteří pracovali v pronajatém patře školy v Hodkovičkách.

Foto: archiv J. K. Myslivcové

Ideálně se spojilo všechno, co máte ráda. Historie, pedagogická a lektorská práce i kontakt s lidmi. Ale jak známo, ideální stav často nemá dlouhého trvání. Co se stalo?

Vše fungovalo do změny školského zákona, který institut pomaturitního studia zrušil a byl ponechán jen pro jazykové školy. Stála jsem před rozhodnutím, co budu dělat dál. Půjčila jsem si peníze od maminky, vyplatila odstupné a přestěhovala firmu do prostor na Moráni, kde sídlíme dodnes. Rozhodovala jsem se jako mnoho dalších, jestli jít cestou přerodu ve vyšší odbornou školu, nebo se vydat cestou celoživotního vzdělávání. Po hluboké analýze nastalé situace a demografických křivek jsem se rozhodla vytvořit školu, kde průvodci najdou možnost vzdělávání po celý svůj profesní život.

Vzdělávání průvodců ovlivňuje i změna z živnosti vázané na volnou. Jak se to projevuje ve vaší škole?

I když po změně zákona v roce 2008 nemají průvodci povinně předepsané vzdělání, my zaznamenáváme trvalý zájem průvodců doplňovat si vzdělání a pracovat na sobě. My se zase držíme hesla, že předáním osvědčení naše péče o klienta nekončí.

Po státní zkoušce, k níž má vaše škola autorizaci MMR ČR, si mohou zájemci doplnit další vzdělání i formou kurzů. Čemu se v nich věnujete?

Snažíme se pokrýt všechny aspekty práce průvodce, s nimiž se může v oboru potkat, takže nabízíme i kurzy účetnictví, první pomoci a další doškolovací semináře a specializované přednášky.

Za léta činnosti školy máte již tisícovky absolventů. Jste s nimi v kontaktu?

S mnohými se vídám na našich přednáškách a hodně jich také potkávám v cestovních kancelářích. Vždycky když se ke mně někdo hlásí, s hrůzou se nejprve zeptám, jestli jsem ho nevyhodila od zkoušky… Naši absolventi působí hodně i v zahraničí, a z čeho mám největší radost, je, že k nám na studia posílají i své děti a vnuky. Je to skvělá zpráva i pro obor, že se povolání průvodce v mnoha rodinách dědí po generace.

Foto: archiv J. K. Myslivcové

Jste v oboru již řadu let a pracujete i v Asociaci cestovních kanceláří České republiky. Jak dlouho jste členem a čím se zabýváte?

S vlastní cestovní kanceláří Jomys jsem členkou již od roku 1992, Tyrkys se v asociaci objevil jako přidružený člen až později. Vždy jsem prosazovala myšlenku, že pokud má vzdělávání v cestovním ruchu fungovat, musí fungovat vedle cestovních kanceláří a pro ně. V roce 2010 jsem byla zvolena do předsednictva ACK ČR a aktivně jsem hledala oblast, v níž bych mohla být užitečná. Tak vznikl nápad založit Sekci památek a významných turistických cílů, která funguje již osm let a snaží se propojit cestovní kanceláře a památkové objekty u nás. Myslím, že dnes funguje k oboustranné spokojenosti, což dokládá velký zájem o účast na všech prezentacích.

Zmínila jste podporu maminky, jak vaše podnikání vnímá manžel?

S manželem jsem se seznámila, když už jsem měla svou firmu a manžel měl také vlastní podnikání v autodopravě. Ví tedy, co podnikání obnáší, a jsme si vzájemně velkou oporou. Mezi námi je jen jeden velký rozdíl, a to ten, že já jsem člověk výsostně humanitně zaměřený, kdežto manžel je typ ryze technický. Ale i z tohoto rozdílu se snažíme brát si to pozitivní, protože někdy je pohled z jiné perspektivy velice užitečný.

Dovolte mi v této souvislosti takřka intimní otázku. Nemáte pocit, že jste firmě obětovala osobní život a že vše, co jste vybudovala, nemáte komu předat?

Já jsem v tomto fatalista. Co se má stát, stane se. Co se stát nemělo, to není. Nepovažuji to za oběť, prostě tak šel život a objevila se jiná osudová linie. Důležité pro mě je, že dělám, co mě baví. Vždyť ani já jsem nepřevzala rodinnou štafetu.

Objevil se u vás někdy krizový moment, kdy jste si řekla, že tahle životní cesta nebyl dobrý nápad?

Určitě je spousta věcí, které by člověk z dnešního pohledu udělal jinak, ale ničeho nelituji. Šla bych určitě stejnou cestou, možná bych se jen vyvarovala některých chyb a slepých uliček. Jak říkám, chtěla jsem to a mám to, se všemi klady a zápory.

Na závěr nesmí chybět otázka na budoucnost. Jak ji vidíte?

Chci dál dělat to, co umím, a pokud možno co nejlépe. S nadsázkou říkám, že vytrvám do padesátky Tyrkysu a pak to zabalím. A třeba bude čas i na koníčky, cestování a dojde i na paličkování.

Děkuji za rozhovor.

Lenka Neužilová

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.