Jen vychozené myšlenky mají smysl

Proč cestování člověka kultivuje, tříbí mu myšlenky a činí ho bohatším? Myslím tím skutečné cestování. Cestování o samotě, cestování bez přípravy, cestování, kde není stres, kde je dostatek času, cestování, jehož smyslem je odpočinek, nikoliv únik z reality. Jen takové cestování umožňuje člověku si utříbit myšlenky, usebrat se a dlouze přemýšlet.

Foto: Rodney Harrison/ Flickr.com/

Foto: Rodney Harrison/ Flickr.com

Filozof Friedrich Nietzsche jednou řekl, že „jen vychozené myšlenky mají smysl“. Tedy ty myšlenky, na něž máte čas probrat je ze všech úhlů, ze všech směrů, kdy je de facto zhmotníte jako šperk, který dokonale do detailu vytvoříte. Nietzche chodil, pořád chodil. Žádná jeho myšlenka nevznikla od stolu doma, ale především na cestách. V Mariánských Lázních, v Nice, ve Wiesbadenu, v Benátkách, v Rapallu.

Doma totiž na přemýšlení není čas. Doma je člověk zavalen prací, povinnostmi, složenkami a jinými stereotypy všedního dne. Klasická dovolená, kdy se stádně jede k moři nebo do hor, není skutečným cestováním – ve většině případů jedete s již známými lidmi, často s rodinou nebo přáteli. To není prostředí, kde člověk může být chvíli sám, být sobec v tom dobrém slova smyslu a myslet jen na sebe.

Johann Wolfgang Goethe si každý den psal deník. Krátce a úsečně. Je dobré se do něj podívat a vypreparovat z něj několik inspirativních zajímavostí. Tak třeba jeho cesty. Goethe ráno vyjede kočárem z Karlových Varů a do Výmaru dorazí o tři dny později. Cestuje sám, jen se svým pobočníkem. Na drkotavých cestách nemůže psát. Může jen sledovat okolí a přemýšlet. Myšlenku, báseň, nápad musí udržet v hlavě. Nápad musí zhutnit, aby si jej zapamatoval. Je to hra sama se sebou. Teprve, když po pár hodinách zastaví u zájezdního hostince, zhmotní ji na papír. V tomto směru je úžasný popis jeho cesty v knize Hvězdné hodiny lidstva od Stefana Zweiga. Popisuje, jak na cestě vzniklo jedno z jeho největších děl – Mariánskolázeňské elegie.

Příliš rychlý svět

A co my? Na cestách píšeme SMS, ťukáme do počítače, telefonujeme. Bojíme se prázdnoty, máme nutkavou touhu být stále s někým spojeni. Pozorujte někdy lidi kolem sebe v autobuse, vlaku, letadle. Každý něco dělá: čte, poslouchá, píše. Málokdo pozoruje a přemýšlí. Málokdo si také povídá. Je to dnes prostě příliš rychlý svět.

Když cestujete sám, bez možnosti rozmluvy se známými, paradoxně vás to obohacuje. V takové situaci jste nucen setkávat se s jinými lidmi, kteří nepatří do vašeho kulturního okruhu, do vaší subkultury. A je jedno, zda cestujete v autobuse napříč Amerikou, nebo vlakem transsibiřskou magistrálou. Setkání s cizími lidmi člověka nutí přemýšlet, jaký je on sám, učí ho toleranci k jiným kulturám, národům, vyznání. Zjistí, že život se dá prožít mnoha různými způsoby. Teprve, když se na cestách setkáte s cizostí, tak si uvědomíte, kde vlastně jste a co jste. Především se pak přestanete brát vážně. Klasickým případem je česká sebestřednost, kdy se mnoho Čechů domnívá, že jsme pupkem světa. Teprve cesty třeba do Singapuru, Argentiny nebo do Číny nám trochu srazí hřebínek, když poznáme, že jsme jedněmi z mnoha.

Cesty omlazují

Cesty nám umožňují, abychom byli vystavováni novým podnětům. Tím v mozku vznikají stále nové a nové spoje, tím se udržuje svěžest myšlení. Člověk nestárne z fyzické práce, ale z psychického nicnedělání. A co je lepším podnětem k tomu, aby se náš mozek rozehřál, než cesty?

Slavný rakouský spisovatel z počátku 20. století Joseph Roth psal především na cestách. Potřeboval ke svému životu podněty, jen tak mohl vnímat pestrost světa. Právě on řekl, že „národní, náboženská a kulturní jednolitost představuje sílu, ale národní, náboženská a kulturní rozmanitost je tou silou vždy“.

„Cesty nám umožňují, abychom byli vystavováni novým podnětům. Tím v mozku vznikají stále nové a nové spoje, tím se udržuje svěžest myšlení.“

Ta nejkrásnější díla světové literatury vznikla na cestách nebo byla cestami inspirována – Marco Polo, Richard Haliburton, Jack London, Jack Kerouac. Ty nejnádhernější obrazy nebyly namalovány v ateliérech, ale v plenéru na cestách – Vincent van Gogh, Paul Gauguin, Pablo Picasso, Caspar David Friedrich.

Každé tvrzení má ale i svůj protipól. Třeba takový Karel May napsal jeden z nejúžasnějších cestopisů a přitom ty země vůbec nespatřil.

Umberto Eco a jeho romány. Jsou o cestách. Když psal svůj nejznámější román Jméno růže, procestoval celou Itálii. Když psal svůj nejpřekládanější román Dunaj, poznal díky tomu celou střední a východní Evropu. A cestuje stále. V jednom rozhovoru řekl, že i když je dnes svět propojen a stal se globální vesnicí, nic se nevyrovná setkání tváří v tvář. Proto stále jezdí na vědecké konference. Nikoliv jen kvůli poznávání nových zemí, ale kvůli myšlenkám, které ho na cestách napadají.

Zkuste to také vy. Sedněte někdy do letadla a někam odleťte sami. Chvíli vydržíte být sami se sebou, ale po pár dnech vás přirozená lidská potřeba objevovat přivede k tomu, že vyrazíte do města, oslovíte lidi v baru nebo na tržišti, a než se nadějete, objevíte nový svět. A zjistíte, že žijete, nikoliv že čekáte, abyste přežili další den.

Pavel Vondráček

komentáře 3

  1. Vážený pane, když se už tak zasvěceně snažíte psát o cestování a o literárních odkazech, asi byste měl vědět, že esejistický román Dunaj nenapsal Umberto Eco, ale germanista Claudio Magris. Četl jste to vůbec? Je to mimochodem dost náročná četba. Profesora Magrise osobně znám, překládala jsem některá díla jeho zesnulé manželky. A jinak nic ve zlém – tím článkem jsme opravdu neobjevil Ameriku.Zdraví Lenka Uchytilová, Belgie

  2. Krückenbrecher says:

    Lenka – vas zaprdenej ceskej postoj me neprekvapuje. Chybka se vloudit muze a konkretne na tehle nesejde. Ja jsem si to precetl rad a uvedomil jsem si lip, co uz davno vim. Nekdo cestuje realne, nekdo na drogach. Prvni moznost je lepsi

  3. Vážený Krückenbechere, nevím, ale když někdo chce zasvěceně psát a uvádí tam titul knihy, která byla navržena na Nobelovu cenu, a navíc ji evidentně nikdy nečetl, zřejmě ani neviděl, aspoň by si mohl ověřit autora. To je z mého pohledu časký přístup, velmi neprofesionální, nedůsledný, zaměřený na průměrnost, pokud chcete, tak „zaprděný“, vaší chasnickou terminologií. Kdybyste se nestyděl, asi byste uvedl své pravé jméno a ne nějaký „zaprděný“ nick. Možná byste o tom při vašich cestách mohl přemýšlet,když jste teď tak inspirován 🙂

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *