Hledání ztraceného času

Titulek je vypůjčený z názvu proslulého románu Marcela Prousta. Tato tři slova jsou ale tak přesná, tak výstižná pro to, co popisuji v textu, že mi tuto malou nápadovou krádež odpustíte. Nastupuje trend, kdy lidé začínají hledat nikoliv jen nenarušenou přírodu, původní divočinu, ale i nenarušené krajinné horizonty, nezohyzděná panoramata měst a vesnic, zámky v původním parkovém umístění.

Zámek Kynžvart Foto: CzechTourism

Zámek Kynžvart Foto: CzechTourism

Zkuste nespěchat. Zkuste si představit tuto scénu. Je jednoduchá, poklidná.

Je Velikonoční pondělí. Večer v sedm hodin. Stojíte na hrázi rybníka u zámku Kynžvart. Za sebou cítíte chlad vody temného rybníka, s mohutným kmenem spadlého stromu uprostřed. Nalevo se tyčí stráň kopce posázeného nahými kameny. Vidíte mechovou pěšinu a skalní stupně vedoucí k lesní kapli z roku 1835.

Napravo vnímáte siluety mohutných dubů, lip, javorů a borovic. Mezi nimi se rýsuje červená střecha zahradnictví. Pod vámi se vine potok, voda šumí přes prahy, kameny, miniaturní peřeje. Koryto je divoké, nenarovnané. A před vámi? Ano, před vámi stojí zámek, klasicistní, žlutobílý, s měděnou střechou. Je zasazený do husté zelené trávy, do anglického parku, do věnce lesů a hor na obzoru. Malá věžička s mosaznými hodinami ukazuje čas. Čas potvrzuje i zvon z kostela z nedalekého stejnojmenného města Kynžvartu.

Rám obrazu

Máme tedy obraz. Ještě ho zarámujeme do zvuků. Zavřete oči. Co slyšíte kromě chvění listí, zurčení vody, zvonu kostela? Právě, že nic! Chtělo by se vykřiknout bingo, ale to by dojem jen zničilo. To NIC, to je právě ono. To je ten neskutečný moment, který je cenný. Je tak cenný, že se za něj nevyplatí vybírat peníze za vstupné. Právě ono NIC je podstatné. Tady na hrázi rybníka vás nic neruší. Ani vizuálně, ani akusticky, ani vůní. Dokonale zakonzervovaný pohled, živý obraz, vzkaz z minulosti, že takto to tehdy, třeba před sto padesáti lety, vypadalo. Nenajdete tu NIC, co by tu před mnoha lety nebylo, ani NIC, co sem nepatří.

Střih. Karlštejn. Davy lidí. Dole silnice, hluk železnice, parkující autobusy, stánky se suvenýry, vodáci na Berounce, železný most, elektrické dráty, dopravní značky. A nad tím vším se tyčí hrad, moloch, kostra vyhynulého tvora, bez života, bez duše. Přijít a odejít. Odškrtnout si další kolonku v seznamu. To byl trend turistiky posledních sto let. Rychle, hned, okamžitě. Skákání z místa na místo. Do hor v zimě, k moři v létě, na hrady o víkendu, do muzea, když prší.

Hledáni ticha

Střih. Před týdnem jsem stál na té stejné hrázi rybníka před zámkem Kynžvart. Skupinka decentně oblečených ruských turistů seděla na přenosných látkových stoličkách. Neměli ani fotoaparáty, ani skicář, neměli NIC. Jen se dívali. O hodinu později jsem je potkal na parkovišti zdejšího golfového hřiště. Ptal jsem se, jak se jim tu líbí a zda toto kouzelné místo objevili náhodou. Náhodou? S údivem se na mne podíval nejstarší z nich a dodal: „Náhodou určitě ne, ale náhodou je to trend.“

Vysvětlil mi, že jsou na léčení nikoliv v Karlových Varech, ale v německých lázních Bad Elster a že si zaplatili průvodce, který jim dvakrát do týdne ukazuje místa, kde se zastavil čas. A celkem logicky dodali, že je příliš nezajímá vnitřek zámku, protože ten mohou vidět v nezměněné podobě i za deset let, ale tyhle vizuální a akustické zbytky minulých dob mohou zmizet během chvíle. Stačí silniční obchvat, solární elektrárna na loukách, větrná elektrárna na kopci, stačí drobnost a vše je v háji. Vyprávěli mi, jak už byli brzo ráno pod hradem Ostrohem u Františkových Lázní, na večerní mši při svíčkách v klášteře ve Waldsassenu, na opeře v barokním divadle na zámku v městě Gotha, osvětlené lojovými lampami. Tihle neobvyklí turisté sbírají jako perly do náhrdelníku neobvyklé zážitky. Neobvyklé proto, že co kdysi bylo zcela obvyklé, je dnes neobvyklé. Tedy vzácné.

Dark nebo Light tourism

Mediálně promrskaným tématem je tzv. Dark tou­rism neboli Temná turistika. Zákazníci navštěvují místa spojená s katastrofami, smrtí, utrpením. Osvětim, Černobyl, Hirošima, ostrov Utøya. Zdá se nám to zvrácené, divné, úchylné. Stále nedokážeme pochopit, že za takovéto zážitky jsou lidé schopni platit a že existují cestovní kanceláře, které tento byznys zařizují. Je to jeden extrém cestovního ruchu.

Na druhém konci je něco zcela odlišného. Nastupující trend, kdy lidé začínají hledat nikoliv jen nenarušenou přírodu, původní divočinu, ale i nenarušené krajinné horizonty, nezohyzděná panoramata měst a vesnic, zámky v původním parkovém umístění. Hledají ale i místa, kam nedoléhají zvuky civilizace. Až se to stane trendem, najdou se cestovní kanceláře, které do těchto míst přivedou své zákazníky. V tom je ale schován paradox: s příchodem lidí se ztratí právě to, co tito lidé hledají.

Pavel Vondráček

 

PHOTO POINT

V polovině dubna jsem byl v chorvatské Rovinji na Red Bull Air Race. Skvělá akce, která přivedla do města mimo sezonu desítky tisíc návštěvníků. Neskutečná celosvětová propagace Chorvatska, Istrie, města Rovinj. Všiml jsem si tam ale jednoho malého, možná nevýznamného detailu. Tři dny před akcí na nábřeží dělníci přemisťovali ceduli s nápisem PHOTO POINT. Posouvali ji na místo, které nebylo lepší než to předešlé. Zeptal jsem se, proč to dělají. Zaměstnanec místního infocentra mi odpověděl, že z původního místa byl vidět moderní hotel. Teď je to prý dokonalé, protože Rovinj je z tohoto nového místa taková, jaká byla před sto lety.

 

 

 

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *