Doma jsem tam, kde jsou věže

Někdy je dobré si záměrně položit obyčejnou otázku, kde jsme vlastně doma. Paradoxně to zjistíme teprve tehdy, kdy doma nejsme, kdy jsme na cestách.

  Ne, nejsme doma na Svatém Kopečku u Olomouce. Jsme v Indii, v Goa, u chrámu svatého Kajetána. Ale vypadá to jako doma, že? Foto: Pavel Vondráček

Ne, nejsme doma na Svatém Kopečku u Olomouce. Jsme v Indii, v Goa, u chrámu svatého Kajetána. Ale vypadá to jako doma, že? Foto: Pavel Vondráček

Začnu banálním rčením: „Všude dobře, doma nejlíp.“ Kdyby tato věta platila, nebyl by důvod cestovat. Možná ale cestujeme, abychom pokaždé zjistili, že toto rčení je pravdivé, přestože si to na počátku nemyslíme. Je to jemně absurdní: netrmácíme se do světa přece kvůli tomu, abychom se necítili příjemně. My cestujeme kvůli tomu, abychom se mohli domů, do blaženého tepla svého pokoje vracet. Vzpomeňme si na hlášku z cimrmanovské hry Dobytí severního pólu: „Kamarádi, já nevím, co to se mnou je, ale já bych to nejradši otočil a driftoval zpátky. K nám. Domů. Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny. Do prdele, to je mi smutno!“

Nejjednodušší bývá správné

Jeden z principů logické úspornosti se nazývá Occamova břitva. Ve zkratce to znamená, že nejjednodušší řešení bude to nejsprávnější. Podle toho bychom se tedy měli na cestách cítit nejlépe tam, kde nám to připomíná domov. Nevím, kde se cítíte jako doma vy, ale já tam, kde jsou věže křesťanských chrámů, a tam, kde se po obědě podává koláč s kávou.

Napadlo mne to jednou v indické Kérale. Bylo vedro, vlhko, ve městě Ernaculam na nádraží se na mě mačkaly tisíce lidí, vlak byl jiný než u nás doma, stejně jako barevné girlandy v autobusech. Jezerní krajina, brčálově zelená, daleký horizont, jiná hudba linoucí se z vesnic. Jiné jídlo: rýže, ryby a kokos. Jiní lidé: snědí, štíhlí, barevně oblečení. Jiný vzduch: svěží a hustě vlhký. To vše bylo jiné, tak vzdálené domovu. A potom jsem spatřil malý detail, zdánlivě banální drobnost. A ta drobnost zde na jihu Indie ve mně vytvořila pocit větší blízkosti domovu, než když jsem v Evropě nepříliš vzdáleném Maroku. Spatřil jsme dvě kostelní věže. Stály mezi palmami, v krajině zalité vodou. Štíhlé, bílé, se žlutým lemováním a kovovými kříži.

Byly jako dva majáky a jemně mě k sobě přitahovaly. Kostel s věžemi byl nový. Čerstvě natřený. Vápno tak čistě vonělo. Už si ani nepamatuji, které křesťanské církvi kostel patřil. V Kérale žije 20 milionů křesťanů, kteří se hlásí k místní církvi svatého Tomáše, ke katolíkům, k evangelíkům a asi deseti dalším. Není to podstatné. Podstatné bylo, že mě na schodech přivítal kněz, provedl mě chrámem, prohlédl jsem si důvěrně známé symboly z dětství: oltář, křížovou cestu, křtitelnici, prohlédl jsem si kancionály srovnané na lavici a jemně se dlaní dotkl zvonů ve věži. Cítil jsem se jako doma. V miliardové Indii, v dominantně hinduistické zemi, v tropickém pásu, ve státě hluku a chaosu jsem se cítil doma právě tam na jihu, v tichu, zeleni, před drobným kostelem.

Nádech domova v Indii

Podobný, ještě intenzivnější pocit blízkosti domova zažívá hodně lidí cestujících po Indii, když dorazí do dalšího, tentokrát nejmenšího indického státu Goa. Ještě před 53 lety byla Goa portugalskou kolonií. Pocit domova vám ale nezaručuje jen 40 % obyvatel křesťanského vyznání, ale spíše jiné drobnosti. Evropské domy, uličky s náměstíčky, ženy, které jako jediné v Indii nosí sukně pod kolena, muži v oblecích, bary a v nich pivo a místní brandy, v restauracích talíře s gulášem a kovové příbory. Když přijedete do Old Goa a na náměstí spatříte pět velkých chrámů, sochy světců, upravené předzahrádky, pečlivě střežené záhony, bílá průčelí domů – máte i fyzický pocit domova.

Kde se cítíme doma?

Tvrdí se, že nejdůležitější pro vývoj člověka je jeho prvních šest let. Na tu dobu si sice většina z nás nepamatuje. Přesněji napsáno: pamatuje, ale náš mozek ji nedokáže zhmotnit. Jsou to vzpomínky hluboce zasunuté v časových vrstvách našeho životního příběhu. Je to podobné, jako když v Louvru obdivujeme Venuši z ostrova Mélu. Jsme nadšeni proporcemi, liniemi, výrazem, sexualitou vytesanou do kamene. Málokdo si však uvědomí, že když socha vznikala, musela stát tvůrci modelem konkrétní žena. Obyčejná krásná žena z ostrova Mélos. My neobdivujeme půvab studené sochy, ale skutečné ženy. A tak je to i s námi. Prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, krajina, městečka s náměstím a věžemi, poutní místa, uličky, aleje, vesnice schoulená na úpatích kopců. A nejen to, formovala nás i pravidla společenského styku a chování, způsob mluvy, noviny, literatura, hudba, otec v hospodě, matka u kadeřníka, odpolední doučování a tisíce dalších drobných, ale pro náš život kapitálních miniatur. Pojem domov se nedá popisovat jako abstraktní nauka, ale právě jako soubor vzpomínek, příběhů a zážitků.

Italský sémiotik a spisovatel Umberto Eco v jednom rozhovoru na otázku, kde se cítí doma, odpověděl, že tam, kde se po obědě podávají káva a zákusek. Řekl, že když cestuje po celém světě na konference, všiml si jednoho detailu. Vědci si o přestávkách nesedají k sobě podle oborů, kterým se věnují, ale podle kulturních oblastí, z nichž pocházejí. Američané k Angličanům, Španělé k Argentincům, Maročané k Egypťanům. On sám si nejdůvěrněji pohovoří s Němci, Čechy, Švýcary, Maďary, Chorvaty – prostě s národy střední Evropy. Když se pokoušel najít společného jmenovatele, tak kromě velkých historických, náboženských a kulturních důvodů našel jeden malý detail: káva a zákusek a klid po sobotním obědě.

  Pavel Vondráček

Střední Evropa jako domov

Všimli jste si, že když cestujeme po Česku, Slovensku, Rakousku nebo Maďarsku, že se tam cítíme příjemně, jako doma, zatímco třeba Dánsko a Francie jsou země sice krásné, ale pro nás intimně chladné. Je to tím, že naše země se po staletí vyvíjela společně s výše jmenovanými zeměmi, ale také s částí Polska, Rumunska, Chorvatska, Slovinska, Itálie a Srbska. Rakousko-Uhersko byla prostě pro naše předky společná vlast. Dějinná pouta, ať už byla jakákoliv, nelze jen tak přeseknout.

 

 

Jeden komentář

  1. zdeněk says:

    Vzhledem k tomu, že Češi jsou jedním z nejateističtějších národů, je to zajímavé. Jak to asi cítí židé, hinduisté, buddhisté či muslimové?

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *