Bilbao není jen Guggenheimovo muzeum

Bílé letiště Bilbaa, hlavního města baskické province Biskaya, zvané La Paloma (Holubice), dílo španělského architekta Santiaga Calatravy, připomíná roztažená křídla ptáka. Je důstojnou bránou do města, jehož proměny posledních let připomínají tak trochu vzlet Fénixe.

DSCN6528

Foto: Marta Jedličková

 

Odvážný plán proti šedi a fádnosti

Elegantní paláce a výstavné domy z 19. a počátku 20. století jsou v Bilbau svědectvím období hospodářské prosperity spjaté s rozvojem ocelářství, chemického průmyslu i obchodu. Období celosvětové krize však Bilbao silně zasáhlo a zanikající průmysl poznamenal město šedí a fádností. Když se v 70. letech minulého století radnice rozhodla realizovat obnovu města, přistoupila k tomu velmi odvážně. Místa bývalých továren a doků na břehu řeky Nervión, která prochází městem a po necelých 14 km se vlévá do Atlantiku, se staly prostorem, kde moderní architektura vytváří prostředí odpovídající současnému člověku i vizím budoucnosti.

Stavby předních architektů jsou obklopeny parky s palmami, jsou tu i moderní hřiště pro děti a dospělé, promenáda pro pěší i bruslaře. Palacio Euskalduna, kongresové centrum a koncertní síň, byl dokončen v r. 1999. Architekti se inspirovali tradicí místa a stavba ve svém jádru připomíná loď. Nedávno dokončená věž Iberdrola vysoká 165 metrů s 41 podlažími ve formě zaobleného trojúhelníku je dílem argentinského architekta Césara Pelliho. Nedaleko bílého mostu Santiaga Calatravy Japonec Isozaki postavil dvě věže Atea.

 

Titan, pískovec, sklo a duch geniality

Perlou nábřeží Nervión je samozřejmě Guggenheimovo muzeum, čtvrté Guggenheimovo muzeum ve světě, z titanu, skla a pískovce, dílo Kanaďana Francka Gehryho. Jeho divotvary strhují pohled stejně jako měnící se barva povrchu, nudit se nebudete ani uvnitř budovy, kde na vás působí jak nejrůznější průhledy, zákoutí, prosklené výtahy, tak největší sbírky moderního umění i nevšední příležitostné výstavy.

Foto: Marta Jedličková

Foto: Marta Jedličková

Bilbao však není rozhodně dogmatické, před muzeem na přání občanů zůstal i příležitostně vytvořený třináctimetrový květinový pes Puppy od Jeffa Koonse. Pocta muži, který v čele radnice rozjel celý proces obnovy města, má netradiční podobu kráčejícího muže vpřed. Vyjadřuje vše nejlépe.

 

Kulturní stánky v jiném duchu

Bilbao má několik kulturních stánků včetně neobarokního divadla Arriaga či Muzea výtvarných umění. Za zmínku stojí centrum pro volný čas a kulturu Alhóndiga. Vzniklo v r. 2010 v historické budově bývalého velkého vinařského centra, z něhož zůstaly pouze vnější stěny, interiér je dílem architekta Philippa Starcka. Ten prosazuje myšlenku architektury, která především slouží lidem.

Foto: Marta Jedličková

Foto: Marta Jedličková

V interiéru vládne volný prostor, jednoduchost a inteligence téměř divadelního prostoru, který je opepřen hrou světla a stínu, s občasným proniknutím zářivé barvy. Kino, společenské místnosti, výstavní sály a v posledním patře velký bazén, jehož prosklené dno je vidět i z přízemí. Jedinou velkou ozdobou je několik nízkých keramických sloupů, na kterých vnitřek stojí a které symbolicky ztvárňují vývoj lidstva. Jestliže v Bilbau vznikla řada pozoruhodných staveb, i zde museli občas řešit otázku jejich funkčnosti. Spory se občas řešily i soudně, jako v případě některých návrhů S. Calatravy. Poselstvím pro městské správy schvalující projekty je nezapomínat ani na ty, kteří stavby budou užívat.

 

Efekt Bilbao

I když má Bilbao metro (dojedete jím až k moři) a okružní linku tramvajové dopravy, nic zde není zcela daleko. I staré město s úzkými uličkami, kam je nejlepší zajet večer, kdy jsou plné lidí, i rodin s dětmi, pozorovat jejich radost ze setkávání, diskusí a zábavy. A pak tu jsou tak příjemné široké bulváry, ulice, prostorná náměstí, osvěžující fontány, meditační zákoutí. Říká se, že Bilbao navozuje pohodu viditelnou na tvářích lidí a dostalo i název efekt Bilbao. Město, kde nechybějí ani klasicistní budovy, secesní pavilony, renesanční či gotické památky, se může pochlubit na svém okraji památkou UNESCO z konce 19. století – baskickým visutým transportním mostem.

 

Hrdost Basků

Baskové mají rádi vše, co je baskické. A tak jejich rychlé občerstvení, tzv. pintxo, vládne všude, v jednodušší či bohatší podobě. Připomíná naše obložené chlebíčky, které se však mnohdy, jako v nejslavnější kavárně Iruňa z 19. století, jedí příborem. I když je velmi rozšířené tradiční místní bílé víno Txakolí, nelze se nevšimnout, že i dámy zde hojně holdují pivu. Baskové mu říkají caňa, má několik druhů, ale v nabídce nechybí ani české.

Katedrála fotbalových fanoušků zdejšího klubu Athlétic, stadion San Mamés, se v současnosti přestavuje. Nebo lépe řečeno na jeho místě vzniká nový. Pozorovat tempo prací je úchvatné. Nebyla to jediná chvíle, kdy jsme mohli Baskům závidět. Říká se o nich, že jsou hrdí. Výrazem jejich hrdosti je i pracovitost. Kéž bychom si my dokázali vzít příklad z malých národů, které dokážou velké věci. Baskicko k nim rozhodně patří.

Marta Jedličková

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *