Barbara Karpetová: Zajímá mě česko-americký kontext

Další naší zastávkou po Českých centrech v zahraničí je New York, kde od 1. listopadu 2014 působí jako ředitelka paní Barbara Karpetová, charizmatická dáma s dlouholetou kariérou v oblasti veřejné a kulturní diplomacie a nebývalým přehledem nejen o naší a americké kultuře.

Foto: Dana Bellany

Dovolte mi na úvod osobní otázku k vašim rodinným kořenům a nesporně zajímavé cestě světem až do současné pozice v New Yorku…
Nejsem žádnou výjimkou v tom, že je můj život silně ovlivněn mým rodinným zázemím. Jsem bilingvní dítě z česko-polské rodiny, kde se prolínaly i další vlivy jak ze strany matčiny rodiny, jejíž část žila a žije ve Velké Británii a USA, tak ze strany mého otce, který měl jako vědec spoustu kontaktů v zahraničí. Proto se u nás doma vždycky mluvilo několika jazyky a bylo přirozené se starat o hosty a seznamovat je s naší kulturou.

Takže kulturní diplomacie byla vaší první volbou?
Tak přímočaré to rozhodně nebylo, ale semínko bylo zaseto a získala jsem už v dětství lingvisticko-kulturní základ, který mě později přivedl ke studiu kulturní antropologie. Během studijní stáže v Moskvě jsem se setkala s japonskou kulturou a začala jsem se učit japonsky. S Japonci jsem pak byla v kontaktu téměř 20 let a učila se od nich jejich přirozené a Evropany ne vždy snadno pochopitelné diplomacii v chování a vystupování, což mě velmi zajímalo i z kulturně antropologického hlediska. Byla to také jedna z dalších pomyslných slupek, které se na člověka v životě nabalují a které mě formovaly.

Své zkušenosti jste zúročila i jako spisovatelka…
To je pravda, krátce po revoluci jsme s Kateřinou Sládkovou přivedly na svět tři knihy pro mládež, v nichž jsme interaktivní formou představily tradice české, evropské a japonské.

A po této autorské odbočce jste již zamířila do Českých center?
Ano a ne… Tehdy jsem opravdu mířila tímto směrem, když jsem se hlásila na pozici ředitele nově vybudované pobočky v Tokiu. Mé druhé místo v konkurzu mi sice nevyneslo post v Japonsku, ale přivedlo mě díky tehdejšímu šéfovi odboru kulturní diplomacie Zdeňku Lyčkovi na ministerstvo zahraničních věcí. Tady jsem se věnovala krajanským vztahům a kultuře a vyučovala jsem na Diplomatické akademii mladé diplomaty. Z Černínského paláce jsem posléze zamířila jako kulturní rada na naši ambasádu ve Washingtonu, D. C.

Po čtyřech letech v americkém hlavním městě jste nyní již několik let v New Yorku jako ředitelka Českého centra. Můžete tato svá dvě působiště porovnat?
Ačkoliv jak ambasáda, tak České centrum spadají pod ministerstvo zahraničních věcí a působí na americké půdě, jsou to velmi odlišné světy. Washington je akademičtější, New York je opravdu tím příslovečným tavicím kotlem. Ve Washingtonu se mnohé kulturně-diplomatické akce odehrávají v prostorách ambasády, což s sebou nese určitá omezení, a programy navštěvuje do jisté míry stejné, početně omezené publikum, budova na Manhattanu je naproti tomu otevřená široké veřejnosti.

Když jste zmínila budovu v New Yorku, není to ledajaká budova…
Jde o památkově chráněnou Bohemian National Hall na Východní 73. ulici v bývalé české čtvrti na Manhattanu, kterou si newyorští Češi postavili v roce 1896 a která prošla právě před deseti lety nákladnou rekonstrukcí. Image této nevšední budovy nebyl v Čechách vnímán vždy pozitivně a bylo třeba zbavit ji konotací spjatých s předchozími aférami a naplnit ji novým atraktivním životem.

Budova je sice památkou, ale to k úspěchu na kulturou nabitém Manhattanu asi nestačí, navíc když se nachází v rezidenční čtvrti mimo centrum dění…
Já považuji za malý zázrak, že se nám podařilo zvrátit stav, který byl v lecčems podobný Washingtonu, tedy účast skupiny lidí na zahájení akce a pak pusto, a to včetně restaurace…

Teď řešíte spíše opačný problém, když pořádáte průměrně tři akce týdně.
Víte, společným úsilím lidí z České národní budovy se nám v počátcích mého působení v New Yorku podařilo využít příznivé konstelace, kdy pan generální konzul Martin Dvořák velice fandil kultuře a pomáhal nám se všemi aktivitami. Na třetí pokus také konečně začala fungovat restaurace s klasickou českou kuchyní, a naši hosté tak mohou pojmout večerní návštěvu u nás jako celek a spojit kulturní a gastronomické zážitky.

Pojďme se ještě vrátit k budově. Jak vlastně funguje?
Ten dům je skvost. V pěti patrech najdete dole restauraci a kinosál, ve druhém patře je galerie, České centrum a Generální konzulát, ve třetím multikulturní prostor s knihovnou a prostory, kde působí Bohemian Benevolent & Literary Association, původní vlastník objektu, a ještě výš pak jsou naše dvě chlouby. Jednak krásný koncertní sál pro tři sta osob s malovanou oponou s nápisem „Národ sobě“ a střešní terasa s dechberoucím výhledem na Manhattan, kterou využíváme v létě třeba k filmovým projekcím. Ačkoliv zvnějšku působí budova tradičním historizujícím dojmem, každého návštěvníka udiví velmi moderní interiéry, které jí dodávají úžasnou funkčnost.

Nedávno se Česká národní budova dostala do povědomí širší americké veřejnosti zásluhou Jo-Ann Elikanové. Co ji zaujalo?
Ocitli jsme se jako skrytý poklad v publikaci této autorky nazvané 111 míst, která nesmíte v New Yorku minout. Ceníme si toho, že naši budovu zařadila mezi kulturně nejzajímavější newyorská místa, ale ještě větší radost máme z toho, že si povšimla i programové nabídky Českého centra, které označila za vibrující kulturní prostor pro novou generaci Newyorčanů. Toto vyjádření považuji za ocenění naší práce a také 120leté kontinuity kulturního působení této budovy.

Dostáváme se k programu. Jak jej pojímáte, abyste přilákali zhýčkaného místního diváka?
Zdejšímu náročnému publiku se snažíme představit českou kulturu napříč žánry, nabízíme výstavy, koncerty, divadelní, filmová a taneční představení, přednášky, čtení a podobně. Není to snadné, sázíme na kvalitu v zajímavém kontextu a daří se nám.

Při pohledu do programové nabídky je ale jasné, že se návštěvníky nesnažíte jen pobavit, ale řekněme i „vzdělat“ …
Zhruba třetinu našich programů zahrnujeme pod Bohemian Creative Hub, tedy jakousi kreativní líheň, kde mohou diváci nahlédnout ve třech liniích do procesu tvorby. Prague – New York Effects si daly za cíl propojit české a americké umělce na společném projektu, který je pak představen nejen v Americe, ale i v České republice. Druhou linií je New Bohemia, která umožňuje umělcům do 30 let prezentovat v galerii Českého centra tvorbu s českým prvkem. A tou třetí linií jsou tvůrčí dílny, při nichž se diváci seznámí blíže s umělci, kteří u nás hostují.

Tímto přístupem jste si postupně vybudovali pověst místa, které se vedle klasiky věnuje i experimentálnímu umění. Dáváte nějakému žánru přednost?
Faktem je, že odvážné výstavy prezentované v naší galerii ocenily i New York Times, nicméně nemám tendenci upřednostňovat nějaký žánr, spíš mi jde o téma. I v souvislosti s naší budovou a mým rodinným zázemím mě zajímá téma exilu a emigrace a důraz kladu především na česko-americký a evropsko-americký kontext.

Souvisí s tím i vaše funkce prezidentky EUNIC, tedy sdružení evropských národních kulturních institutů?
Určitě, myslím, že jedním z důvodů mého zvolení byl fakt, že vedeme dva největší evropské projekty na Manhattanu – filmový festival Panorama Europe a Noc literatury.

Před námi je rok plný výročí zapsaných do našich dějin. Jak propojíte dějinné okamžiky s historií prodchnutou Českou národní budovou, která pamatuje i T. G. Masaryka?
Je to pro nás velká výzva, kterou chceme naplnit každý měsíc mimořádnou akcí, jež zaplní celý dům a představí osobnosti našich dějin. Určitě se objeví Masaryk, Havel, Dvořák, Forman nebo třeba Alfons Mucha, jehož málo známé fotografie bychom chtěli newyorskému publiku přiblížit. Nový rok ale zahájíme s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers ve stylu 20. let, doby, kdy demokratické Československo i za pomoci Spojených států amerických vznikalo.

Přeji šťastné vykročení do jubilejního roku a děkuji za rozhovor.

Lenka Neužilová

Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *